Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let?

Jednoznačně pozitivně. Tak jako tenkrát – otevřely se nám všem dveře do svobody. Jak jsme s ní za těch pětadvacet let naložili, je jiná věc. Za to si však můžeme my sami, ne tehdejší události.

Máte nějaké osobní vzpomínky, o které byste se podělil?

Víte, v roce 1968 jsem patřil k organizátorům okupační studentské stávky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Protestovali jsme tak proti zvolna nastupující totalitě a nakonec jsme prohráli. Po 17. listopadu 1989, po jednadvaceti letech, se mi zdálo, že studenti, kteří také vstoupili do stávky, jsou našimi úspěšnými pokračovateli a naše snažení dotáhnou do kýženého konce. Dokonce si pouštěli či zpívali stejné písničky, jež jsme kdysi my poslouchali při koncertech Karla Kryla ve velké posluchárně. Ten pocit přetržených a znovu navázaných dějin a času byl to nejsilnější, co jsem si z tehdejších událostí odnesl.

Jaká konkrétně přinesl listopad 1989 pozitiva?

Svobodu. Dnes se však obávám, že její význam a cenu dokáží pochopit jen ti, kdo ji ztratili a museli o ni bojovat. Většina lidí u nás ji považuje za samozřejmý dar, se kterým neumějí zacházet.

A jaká negativa?

Jako každá velká událost našich dějin listopad 1989 rozbouřil stojaté vody. Bohužel příliš rychle zmizela stříbrná pěna našich ideálů a zvedlo se bahno ode dna. A to je stále hustší.