Některé evropské země se obávají, že by případné sankce vůči Rusku za jeho možný útok na Ukrajinu mohly poškodit jejich ekonomiky, a že by se ruský prezident Vladimir Putin mohl v reakci na sankce rozhodnout zastavit či omezit dodávky plynu do Evropy. Objevily se proto úvahy o možných dodávkách zkapalněného plynu z Kataru. Jak reálné úvahy to jsou?

To je otázka, kterou je možno zodpovědět jen na základě určitých prognóz a dlouhodobých zkušeností z energetiky. Rusko dodávky plynu přes Ukrajinu nepřeruší, pokud je bude možné fyzicky zabezpečovat. V kontraktech má až miliardové penalizace v případě viny z jeho strany. Od roku 1970 k přerušení dodávek nedošlo, výjimkou byly dvě ukrajinské krize na období několika týdnů kvůli ztrátám v ukrajinském tranzitním systému a sporům o cenu plynu. Ukrajina v tu dobu neměla uzavřený kontrakt na odběr plynu.

Dodávky z Kataru by problém přerušení dodávek plynu přes Ukrajinu nevyřešily, už vůbec ne pro Českou republiku, která nemá přístup k terminálům na dovoz plynu. I kdyby smluvně měla, fyzicky by do Česka plyn nedorazil. Volná je ale kapacita plynovodu Jamal přes Bělorusko a Polsko. Pokud by neudeřily velké mrazy, zůstaly by základní dodávky plynu do EU zachovány. Nejvíce zasaženým státem by mohlo být Německo, které zavírá uhelné a jaderné elektrárny. Je proto pravděpodobně, že by došlo ke zprovoznění plynovodu Nord Stream 2, který je již natlačen plynem.

Kdo by na válku na Ukrajině doplatil kromě přímo zainteresovaných zemí?

Válka na Ukrajině by poškodila ekonomiku všech států Evropské unie a dokonce i USA. Již nyní klesá cena akcií, opět výrazně stoupá cena plynu a elektřiny na evropských burzách, výrazně stoupne cena všech surovin vyvážených z Ruska, včetně ropy. To by poškodilo právě ekonomiku USA, největšího globálního odběratele ropy, ceny ropy stoupají už nyní a nárůst by mohl být i dvojnásobný. V EU to nejvíce poškozuje Českou republiku, která nakupuje plyn na burzách, zatímco svoji levně vyrobenou elektřinu zcela nelogicky a zbytečně vyváží a nakupuje drahou elektřinu na burzách. I když legislativa pamatuje na krizové situace, Česko jí nevyužívá.

Dá se navzdory různým energetickým zájmům očekávat jednotný postoj evropských zemí při rozhodování o případných sankcích vůči Rusku?

O jednotný postup by se jednalo pouze teoreticky. Postoj Velké Británie je logický nejtvrdší, podobný postoji USA, ruský plyn fyzicky neodebírá. Německo, Itálie, Francie a Rakousko mají společné podnikatelské aktivity s Ruskem v plynárenských projektech a jsou největším spotřebitelem ruského plynu. Česká republika by se měla snažit co nejvíce přispět k uklidnění situace, protože bude nejvíce postižena zdražením plynu na burzách. Kromě toho by Česko mělo trvat na tom, aby zůstala zachována třetina tranzitní kapacity přes Ukrajinu tak, jak to dohodla kancléřka Merkelová s Ruskem, abychom nebyli závislí jen na jedné trase na dopravu plynu do České republiky. Cílem by mělo být udržet přepravu plynu ze západního i východního směru, stejně jako je tomu u ropy.

Pokud jde o sankce, je otázkou, zda by více poškodily Rusko, nebo EU. Evropská unie přeceňuje význam svých sankcí. Rusko výrazně snížilo svoji závislost na dopravě plynu do střední Evropy, a bude ji dále snižovat. Kdyby tedy na základě sankcí a dalších postihů opravdu přerušilo dopravu plynu do střední Evropy, tak Rusko díky vysokým cenám plynu a ropy ekonomicky přežije, což není jisté například v případě Německa a Rakouska, ale i Polska a Česka se Slovenskem.