Máme za sebou oslavy sta let od vzniku první republiky, s čímž se rozhořela diskuse kolem prezidenta Miloše Zemana a toho, koho vyznamenává a koho nikoliv. Zároveň se rozhořela debata kolem Jaromíra Nohavici, který přijal vyznamenání od Putina. Jak si podle vás vysvětlit, že nepatrnosti jako medaile pro Nohavicu nebo komu Zeman uděluje státní vyznamenání, vyvolává takové diskuse?

Tady je stále snaha ukotvovat Českou republiku v nějakém geopolitickém prostředí, pokud možno co nejsilněji, aby měla jen omezené kontakty s jinými částmi světa. Řekněme, že o to dnes usiluje zejména velmi hlasitá a silná vlivová skupina, která sice ve volbách postupně ztrácí moc, ale stále má významné kontakty na Západ. Ta se snaží tohle ukotvení České republiky směrem k západním zemím silně držet, a naopak oslabovat kontakty jinými směry, například východním – ať už na Rusko, nebo směrem k Číně. Je to ale v rozporu s proměnou světa, kdy Západ přestává být dominantní a svět se postupně mění v nějakou multipolární entitu. V současném světě je více v zásadě rovnocenných center, jež jsou důležitá, a Česká republika s nimi prostě musí vycházet jednak politicky v dobrém – to je v našem zájmu – a samozřejmě s nimi musíme udržovat i vztahy ekonomické.

V té naší politice se tyto dva směry mezi sebou perou. Není to jen v České republice, dnes je to globální problém. Je to i ve Spojených státech nebo v zemích západní Evropy. Prostě jedna strana se stále drží tradičního pojetí nebo vnímání světa, na který jsme zvyklí posledních třicet čtyřicet let. Jenže svět se podstatně mění a musíme se tomu přizpůsobit. Myslím si, že tento vývoj nelze zvrátit, a slavit úspěch budou ti, kdo dokážou vnímat nové rozložení moci ve světě, novou geopolitickou realitu.

Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti chce objíždět Českou republiku a vyvracet mýty o Evropské unii. Domnívá se, že Češi podléhají lžím a dezinformacím, proto jsou nejskeptičtějšími vůči Unii v Evropě. Pouze 39 procent vidí členství jako pozitivní. Má Prouza pravdu, nebo nás Evropská unie zklamala?

Prostě nás zklamala. Byla tady obrovská očekávání, která vycházela z toho, že Česká republika byla za prvé z těch postkomunistických zemí nejvyspělejší – měla tedy nejlepší startovní pozici. Za druhé jsme si mysleli, že se skutečně staneme rovnoprávným členem Evropské unie a dohánění ekonomické, ale i sociální nebo mzdové úrovně Západu bude poměrně rychlé a bezproblémové. Dnes vidíme, že na jednu stranu ekonomickou úroveň Západu poměrně úspěšně doháníme. Náš hrubý domácí produkt na obyvatele je na úrovni 89 procent průměru Evropské unie, ale mzdová úroveň velmi zaostává. Takže lidem za desetiletí došlo, co jsme vlastně učinili. Stali jsme se trvalou zásobárnou levné pracovní síly pro západní země. Kvalifikované a levné. Jsme v určitém nerovnoprávném postavení. Nejsme rovnoprávným členem Evropské unie, a i když máme tak velký ekonomický výkon, jsme zásobárnou kvalifikované, disciplinované, neprotestující a zároveň levné pracovní síly. My umožňujeme dosahovat západním firmám na tomto území velkých zisků. Přitom je nám stále vyčítáno, jak nejsme solidární, jak jsme problémový člen Evropské unie, ale přitom my západním zemím dáváme velmi mnoho.

Podle mne je tento přístup pro obyvatele České republiky zklamáním, protože dáváme ze sebe to nejlepší – i to, co bychom dávat nemuseli, a není to nějak oceňováno. Ještě je nám naopak leccos vyčítáno a je s námi zacházeno jako se zemí druhé kategorie.

Angela Merkelová končí v čele strany CDU, po Německu se objevují výzvy, aby skončila i jako kancléřka. Měla by odejít i z této pozice a co její odchod znamená pro Německo a co by znamenal pro Evropskou unii v případě odchodu z pozice kancléřky?

Kancléřka zhoršuje volební výsledky své vládní strany už dlouhodobě a samozřejmě díky zapojení do velké koalice zhoršuje i výsledky sociálních demokratů, tudíž obou tradičních stran. Bylo to vidět už loni v září ve volbách do federálního parlamentu, do německého Bundestagu. Teď v posledních zemských volbách byly ztráty opět velké. Myslím, že Angela Merkelová prostě není schopna řešit problémy skutečně efektivním způsobem, tak aby vyřešila všechny krize, které postihly Evropskou unii během jejího kancléřství. Ať už to byla dluhová krize nejprve v Řecku, pak i v dalších zemích eurozóny, nebo to byla migrační krize, tak vše bylo řešeno de facto odsouváním problému do budoucna. Vždy se to nějak udělalo, aby se zahladily důsledky, nebo se udělala opatření a nejhorší následky se odstranily. Ale nikdy se neřešila příčina krizí. Pořád to někde doutná pod povrchem.

Druhá věc je, že německá kancléřka – což je pochopitelné – všechny krize Evropské unie řešila s ohledem na německé zájmy. Dluhová krize Řecka a dalších zemí eurozóny byla řešena tak, aby z toho německé banky nevyšly se ztrátami, protože dluhy Řecka a dalších států eurozóny byly právě největší u německých bank. Německé banky byly největšími věřiteli předlužených států. Celá operace na záchranu Řecka a dalších zemí eurozóny byla de facto operace na záchranu německých a také francouzských bank, které byly největšími věřiteli. Samotné země postižené dluhovou krizí z peněz ze záchranných balíků moc neviděly. To vše šlo bankám. Nakonec Angela Merkelová dokázala zvýšit konkurenceschopnost Německa v rámci eurozóny na úkor těch zemí, které se sice zachraňovaly, ale jejichž konkurenceschopnost se zhoršila. Její politika byla ve prospěch Německa, ale maskovala to proevropskou rétorikou, že je to v evropském zájmu. Tato politika bohužel prohloubila rozdíly mezi státy v rámci Evropské unie a vedla k politickým pnutím uvnitř Evropské unie, protože Německo hodnotilo a poučovalo různé země, jak jsou solidární, nebo nikoliv, a to se řadě států nelíbilo.