Bombový útočník z New Yorku je Afghánec. Nicméně není to tak, že se do USA v poslední době dostali z Afghánistánu hlavně lidé, kteří pomáhali americkým vojákům?

Není tomu tak. Ve Spojených státech žije mnoho lidí afghánského původu, kteří se do USA dostali z nejrůznějších důvodů. Nejen vrazi jako Omar Mateen, střelec z gay klubu v Orlandu, nebo útočník z Manhattanu Ahmad Khan Rahimi – ale také například bývalý velvyslanec USA u OSN, v Iráku i Afghánistánu Zalmay Khalilzad.

Jak je možné, že řady Tálibánu opět rostou? Nelze si to přeložit tak, že přítomnost zahraničních vojáků či jednotlivé mise v Afghánistánu byly vlastně neúspěšné?

Řekněme si, co vlastně Tálibán představuje za fenomén. Již několik měsíců po socialistické revoluci Saur v Afghánistánu, přesně 27. dubna 1978, cvičily na svém území pákistánské speciální síly bojovníky v guerillovém boji proti afghánské vládě. Tyto skupiny byly tvořeny zejména Paštúny z obou stran afghánsko-pákistánské hranice, v zásadě žáky pákistánských madras. Tálibán totiž znamená v paštú žáci. Partyzánských skupin bylo v Afghánistánu nepočítaně, ale protože motoru odboje – wahhábistické Saúdské Arábii – byli nejbližší saláfističtí studenti, začali být v první polovině 80. let psáni s velkým T, tedy Tálibán. Takže Tálibán přišel do Afghánistánu přes hranice a míru nepřirozenosti vývoje skupiny možno doložit čísly. Zatímco ještě v roce 1992 tvořila Tálibán stovka otrhanců, o čtyři roky později se jednalo o 30-35 tisíc dobře vyzbrojených a dobře vycvičených bojovníků.

Po dlouhém – ale důležitém – úvodu se dostávám konečně k odpovědi na vaši otázku. Řady Tálibánu se nemění, protože je Pákistán i Saúdská Arábie stále podporují a USA proti tomu nic nedělají. Je tomu tak proto, že Washington je přesvědčen, že vztah k Islámábádu a Rijádu má strategický rozměr, kdežto Tálibán je lokální mrzutost. První fáze afghánských operací, tedy konec vlády Tálibánu, byla úspěšná. Další část – výuka demokracie prováděná americkou armádou – patrně neměla šanci na úspěch od samého začátku.

Není podpora Tálibánu zapříčiněna tím, že se chová i jako nezisková organizace, jako charita?

Všechny tyto skupiny, včetně Al-Káidy či takzvaného Islámského státu, mají vypracován i sociální program. Považují to jednak za správné, jednak za taktické. Tálibán na vesnicích konkuruje nemotorné centrální vládě tím, že poukazuje na její zkorumpovanost, neschopnost, snaží se – často úspěšně, protože lidé mají strach – soudit místní spory a podobně. Vytváří paralelní státní struktury a nabízí ochranu výměnou za podporu. Popularita Tálibánu přesto není vysoká. Paštúni jej do jisté míry přijímají, protože se jedná o stejné etnikum, ale ani oni mu nedůvěřují, neboť Tálibán do značné míry považují za „exponenta Pákistánu“. A Pákistánu nedůvěřuje žádný Afghánec. Nepaštúnští Afghánci pak Tálibán neberou vůbec. Jiná věc je, že musí-li si vybrat mezi západním vojákem a Tálibáncem, volí Tálibánce. Je mu bližší, a současně ví, že západní voják odejde, ale tálibánský násilník zůstane a to v jakémkoliv dresu.

Jak by se dala u Afghánců vzbudit národní hrdost, aby začali důvěřovat vládě, parlamentu a státním institucím?

Podívejme se nejprve na etnické složení Afghánistánu. Na jihu a jihovýchodě je obýván Paštúny (42 %), sever a střed Tádžiky (27 %), sever Uzbeky (9 %) a západ Hazary (9 %). Samozřejmě, že obyvatelstvo je již vzájemně promíchané, ale takhle to zhruba je. Paštún vyznává v první řadě starosvětský kód chování Paštunválí, je náruživým sunnitou a je hrdý na to, že je Paštún. To je patrně největší překážka pro vytvoření obecného pocitu celonárodní afghánské hrdosti. Tádžikové a Uzbeci jsou umírnění sunnité a Hazarové jsou umírnění šíité. Společensky nejmodernější a nejvíce státotvorní jsou asi Tádžici. Existuje politologická srovnávací studie, která k vlastnímu úžasu zjistila, že Afghánistán, podle jistých parametrů, nejvíce připomíná Švýcarsko. Stát složený z národností sousedních – mnohem mocnějších – států. Švýcar dospěl na základě racionální úvahy k pocitu hrdosti na Švýcarsko, ale Afghánec se rozhoduje srdcem.

Proč je podle vás radikální islám geografickou linií od filipínského ostrova Mindanao přes Indonésii, pás jižní Asie až po Afriku tak prorostlý?

Roku 1744 uzavřel Muhammad bin Saúd smlouvu s islámským teologem Muhammadem ibn Abdem al-Wahhabem a od té doby je státním náboženstvím Saúdské Arábie puritánský salafismus, často nazývaný wahhábismus. Je dnes filozofickým základem prakticky všech islámských teroristických skupin. Saúdi wahhábismus všemi prostředky šíří po celém islámském světě. Ten svět je většinou chudý, ale Saúdi, a některé další rodiny ze Zálivu, jsou – od období 1971 až 1973, kdy nastal konec zlatého standardu amerického dolaru a vznikl fenomén „petrodolaru“ – velmi bohatí. Zakládají madrasy, charity a odměňují všechny, kteří se cestou wahhábismu vydají. To je důvod, proč wahhábismus ovládá či alespoň výrazně ovlivňuje celý islámský svět s výjimkou států s šíitským režimem. Prakticky vzato Íránu a Sýrie.

Myslíte si, že lze vymýtit organizace jako Islámský stát či Al-Káida?

Ano, ale vznikne něco stejného s jiným jménem. Existence podobných skupin je pouhým symptomem kombinace okolností a nálad. Podmínky pro vznik a relativní popularitu těchto a podobných skupin u islámské veřejnosti jsou dány nezodpovědně oportunistickou politikou USA vůči Střednímu východu. A to od prezidenta Clintona až doteď. Okupace Iráku v roce 2003 a bombardování Libye roku 2011. Bombardování Jemenu, o což se sice postarala Saúdská Arábie, ale s požehnáním a podporou USA. Destabilizace situace v Sýrii, vracející se hrozby bombardování atomových zařízení v Íránu. A to jsou jen ty nejkřiklavější případy.

Oslabený stát není schopen v těchto místech čelit nástupu mezinárodního džihádu, bezprizorné obyvatelstvo je vydíráno, aby za „ochranu“ poskytovalo lidské, finanční i materiální zdroje. Ilustrativním příkladem absolutního ochromení státu byla „debaathifikace“ Iráku Paulem Bremerem a následný vznik takzvaného Islámského státu. Jak zde, tak i v Libyi a Sýrii to byly zahraniční síly, které způsobily k tragédii vedoucí chaos. Předtím, po staletí, si místní režimy s obdobnými problémy dokázaly poradit samy. Pokud my jako Západ zásadně nezměníme politiku ke Střednímu východu, musíme se smířit s islámským terorismem a stále silnějším přílivem migrantů do Evropy.

Jak sdělil bezpečnostní analytik Miloš Balabán, loni se do Evropy s uprchlickou vlnou dostalo i 200 000 Afghánců. Vy jste o Afgháncích řekl: „Nepamatují si, jaké je to žít v míru. Znají jenom válku.“ Bude je s takovými dispozicemi vůbec schopna Evropa integrovat?

Popravdě řečeno, nevím. Někdo pořád ještě ano, ale je to velmi individuální. V této souvislosti ale přece jen dodám o Afgháncích něco obecnějšího. Jejich žebříček hodnot je asi takovýhle: rodina, vesnice, kmen, náboženství a tak dále. To jim sice brání ve státotvornosti v našem smyslu, ale také způsobuje, že jsou v průměru méně nábožensky fanatičtí, než některá jiná etnika. Znělo by to nadějně, ale zase zejména Paštúni vyznávající Paštunválí mohou mít nepraktický smysl pro krevní mstu.

Jak vnímáte postoje západní Evropy a třeba zemí Visegrádské čtyřky, které dejme tomu reprezentuje Angela Merkelová s její vítací politikou a třeba Miloš Zeman s jeho odmítavou politikou vůči migrantům? Co je zdravější?

Platí to, co jsem odpověděl k otázce na budoucnost takzvaného Islámského státu nebo Al-Káidy. Pokud nezměníme naše počínání na Středním východě, bude úplně jedno, jestli v čele Evropy bude stát Martin Konvička nebo Angela Merkelová.

Není práce diplomata v Kábulu tak trochu za trest? Změnil se nějak zásadně váš pohled na svět po tříletém tamním působení?

Za trest určitě ne. Sloužit jako velvyslanec kdekoliv je vždycky čest. Pravdou ovšem je, že řadoví diplomaté se do podobně náročných a nebezpečných destinací nehrnou. Mne ta práce, vzhledem k mé předchozí kariéře, velmi bavila. Mezi lety 2002 až 2006 jsem žil a pracoval v New Yorku a od roku 2010 do roku 2012 v Kábulu. Ač je život v obou místech rozdílný, jedno je spojuje. Jsou daleko. A prožijete-li sedm let mimo Evropu, získáte cenný odstup.