Jak byste krátce shrnul rok 2021?

Čtenáři možná naskočí covid nebo epidemie. Ale mnohem zajímavější otázka je, kdo dokázal covidovou situaci využít k prosazení svých cílů a kdo nikoliv. A tady nezbývá než konstatovat, že stoupenci globálního vládnutí se ukázali jako čilejší, cílevědomější a dokázali se mnohem rychleji zorientovat. V českých zemích nastoupila eurolokajská vláda, v Americe si upevnila postavení anticivilizační levice a protibělošský rasismus se tam stal mainstreamem. V Německu mají vládu ještě radikálnější, než byla Merkelová, a vypadá to, že Macron snadno obhájí. Dokonce je ve hře i dobytí Maďarska.

Na druhou stranu se opravdu potvrdilo, že globální moc je křehká. Imbecilita nového zeleného údělu překročila veškerá očekávání, americký prezident nedokáže skrývat, že trpí demencí a vojenská síla Severoatlantické aliance byla zesměšněna vousatými fanatiky vyzbrojenými historickými samopaly. Jenže jestliže na straně vládnoucí elity přibývá hlouposti a neschopnosti, na straně opozice se projevuje totéž v minimálně stejné míře. Vlastně jde o jakýsi politický závod ke dnu.

A nebylo by něco pozitivního?

Jednoznačně vystoupení Erica Zemmoura jakožto kandidáta na francouzského prezidenta. Ukazuje, že i lidová opozice může být kultivovaná, vzdělaná a vysoce inteligentní. A že to nemusí být za cenu kompromisu. Ve věcech islámu a obrany civilizace je Zemmour tvrdý jako skála. V tuto chvíli se zdá, že Macron má navrch, ale se Zemmourem může přijít úplně jiný typ opoziční politiky.

Rýsuje se i nějaký český Zemmour?

Pokud bychom hledali českou obdobu, byl by to nejspíš profesor Budil (Ivo, profesor a antropolog, pozn. red.). Nesmírně široce vzdělaný, kultivovaný a přitom nebojácný a vizionářský. I jeho vystupování a způsob mluvy jsou dost podobné Zemmourovu. Ovšem za Ivo Budilem není politická strana ani žádné sdružení mocných s dostatkem financí, to z něj zatím dělá okrajovou postavu.
Nikoho jiného se zemmourovským záběrem tady zatím nevidím.

Co ukázal o Češích a české společnosti?

To, že se nic nezměnilo od 19. století. Pořád se pohybujeme mezi dvěma póly. Národní nadšení a potom tupý antisemitismus a házení bláta do Masarykových oken. Statečné odhodlání mobilizace v září 1938 a fašizující chátrovitá druhá republika v listopadu téhož roku.

Pokud funguje politické vůdcovství, lidé ze sebe dostanou do nejlepší. Dokážou se chovat statečně a odpovědně. Dokážou přinášet oběti. Pokud vůdcovství selže, vyplave nahoru to nejhorší, co v lidech je. Z těch statečných mužů se najednou stává chátra vytloukající židovské krámky.

Letošek začal celostátní uzávěrou, pokračoval koronavirem, energetickou krizí a zadluženým rozpočtem. Jaký dopad to na společnost může dlouhodobě mít a má?

Na různé sociální vrstvy to dopadá naprosto rozdílně. Někdo žije v Praze nebo okolí, pracuje pro nadnárodní korporaci, je očkovaný a v jeho životě se vlastně nic nezměnilo. Snad až na to, že musel omezit cestování do ciziny. Tihle lidé, kteří vesměs podporují novou vládu, jsou pořád ještě optimističtí. Povolební nadšení vyprchalo, nicméně vystřízlivění ještě nepřišlo. Čtou nějaké negativní ekonomické zprávy, ale osobně je to ještě nezasáhlo. Pořád ještě věří tomu, že Evropská unie všechno vyřeší a že Nový zelený úděl bude úspěch. Jiní lidé ale chudnou, rozpadají se vztahy a přibývá nervozity. Převládá rezignovanost, případně neurčité naštvání. Mnozí se plně koncentrují na své osobní záležitosti, což je asi to nejlepší, co se dá v téhle době dělat.