Ekonomičtí liberálové oslavují argentinského prezidenta Mileie za jeho politiku drakonických škrtů ve státních výdajích. Škrty slibuje i program DOGE, který má v USA realizovat Elon Musk. Je to ekonomická spása, nebo další zbídačení slabých a potřebných?

Nedomyšlené škrty ve výdajích státu takzvaně od stolu vždy poškozují zejména ty nejvíce potřebné a přirozeně také nízkopříjmové kategorie obyvatelstva. Ve zmiňované Argentině stoupla letos míra chudoby až k tristní hranici 53 procent. Může sice zapůsobit efektně, že zde klesla míra inflace, ale pro život člověka je mnohem důležitější pohled do vlastní peněženky než manipulativně sestavované ekonomické prezentace a prognózy.

Něco trochu jiného jsou ale racionálně odůvodněné pokusy o snižování nadbytečných státních výdajů, k čemuž se připravuje pod vedením Muska nově zřizovaná agentura, chcete-li oddělení pro vládní efektivitu, ve Spojených státech. Tam je však situace poměrně jiná než v bídou zmítané Argentině, která se dlouhodobě potácela až na hraně státního bankrotu. Plýtvání zdroji v USA je poněkud jiný problém než rezignace na nízkou životní úroveň významné části společnosti, jako tomu je v Argentině a ostatně také u nás. USA saturují svoji ekonomiku nejen trvalými expanzivními výboji za zdroji a surovinami, ale i stále zesilujícími projevy obchodní války, a tak je jejich ekonomika relativně, ale domnívám se, že jen dočasně, ve srovnání s okolním světem poměrně silná. Ale ani zde se neumějí vyvarovat plýtvání, a že to chtějí řešit, je zcela v pořádku!

Jakou vládu bychom si měli podle vás vysnít?

Vláda, sestavená na takových hodnotách, jako je zájem o trvalý růst životní úrovně všech skupin obyvatelstva, respekt k právu a spravedlnosti či například opravdová touha po míru, by neměla být nikde pouhým snem, ale přirozenou realitou. Že je tomu u nás právě naopak, ilustruje prudký nárůst chudoby drtivé většiny společnosti s ostrým kontrastem k nárůstu majetku jednotlivců. Bohužel také musíme vnímat explicitní projevy některých politiků zatahujících naši zemi do válečného konfliktu na Ukrajině nebo jejich pravidelně vyjevovanou aroganci moci a nebetyčné pokrytectví při řešení krizových situací ve společnosti.

K tomu, aby se tento prohnilý a klientelistický státní systém představovaný současnou politickou pravicí s minimální hlasovací většinou ve Sněmovně „zuby nehty“ udržel nad propastí, začíná používat takových praktik, jako umně maskovaná kontrola a cenzura občanských postojů a názorů.

A že se to občanům již začíná opravdu zajídat, svědčí rozličné sociologické průzkumy. Například ten od společnosti CVVM z konce září přiřkl české vládě důvěru ve výši pouhých 24 procent. Lidé toho již začínají mít skutečně dost! Krize ve zdravotnictví, školství, v oblasti bezpečnosti občanů a jejich majetku a mnohde jinde jsou předzvěstí krize globálnější, ať již ekonomického rázu či krize obecných hodnot. Zcela jistě po sněmovních volbách v říjnu tak budeme mít obrovské problémy, jak tuto krizi alespoň přijatelně zmírnit. A teď se již blížím k tomu, jaká vláda by zde, alespoň podle mé představy, měla být. Rozhodně je možné vidět, že dominance egoismu pravice vede celou společnost ne-li do záhuby, minimálně však k fatálnímu rozdělení občanů, a tak by svoji šanci měla dostat prosociální politika realizovaná autentickou, nikoliv pouze deklaratorní, levicovou scénou. Naději přirozeně spatřuji v projektu STAČILO!, který disponuje velkým potenciálem pospojovat politické prvky, kterým jde směrem k aktuální vládě o realizaci výrazně protikladných hodnot. Stavebními prvky nové vlády by se tak měly stát: důraz na vlastenectví, státní suverenitu v klíčových oblastech, sociální spravedlnost, růst životní úrovně, přísnou regulaci migrace nebo například již zmíněnou bezpečnost obyvatelstva.

Hnutí Milion chvilek evidentně zasáhne do nadcházejících voleb s apelem na „ohrožení demokracie“ v podobě vlády dnešní opozice. Budou mít protesty šanci a může je český občan vyslyšet?

Milion chvilek je podle mého názoru již dlouhodobě zprofanovaný spolek s podivnými a také podivně propletenými figurami v čele, v poslední době navíc již i značně politicky vyčpělý! Svoje zájmy má šanci hromadně prosazovat maximálně v Praze, i když se obávám, že ani zde již nebude ta příslušná společenská poptávka, část lidí jim prostě přestala z nejrůznějších důvodů věřit. Tím je jasně řečeno, že protesty organizované „Chvilkaři“ výraznější šanci na úspěch mít již nebudou, což se ostatně ukázalo i v nedávné minulosti. Navíc mi připadá trochu zvláštní a hodně neobvyklé pořádat protesty proti opozici, a dokonce hrozit národu „ohrožením demokracie“, což do jisté míry evokuje jisté propojení nejen na vnucovaný státní mainstream, ale bohužel i aktuální exekutivu.

Máme počítat s tím, že se do svých domovů budou vracet syrští uprchlíci? Nebo se máme naopak obávat jejich exodu?

Osobně v této souvislosti registruji stále větší problém ve způsobu informování některými českými médii včetně a chtělo by se říci, že snad i „zejména“ veřejnoprávními, tedy těmi, která jsou ze zákona povinná informovat objektivně a vyváženě. Nyní mám konkrétně na mysli jejich „oslavný ryk“ po pádu syrského prezidenta Bašára Asada, který byl svojí intenzitou absolutně nepřiměřený tomu, co může nyní samotné Syřany a potažmo i Evropu kvůli této proběhlé geopolitické změně čekat.

Návrat uprchlíků do mateřské Sýrie není rozhodně pravděpodobný, spíše naopak, další vlna migrace z regionu nás pravděpodobně čeká a nemine. Stabilita této arabské země není rozhodně jistá. Islamisté se po převratu dostali rychle ke zbraním hromadného ničení a rozhodně bychom neměli také zapomínat, že Západ je pro ně stále největším nepřítelem, přestože miliony Syřanů žijí právě zde. Indicie z některých okolních zemí již napovídají tomu, že k návratu do své rodné země je většina Syřanů hodně zdrženlivá.

Co říkáte návštěvě slovenského premiéra Fica v Kremlu? Někteří politici již hovoří o tom, že Slovensko není pro nás ten správný šálek kávy. Upozaděn je i Visegrad... Jaký máte na to názor?

Absolutně nesouhlasím a Fica přes veškeré jeho problémy, co na Slovensku má, považuji za velmi dobrého státníka. Mnozí čeští politici, počínaje Fialou a politickým eskamotérem Lipavským v pozici ministra zahraničí konče, by si měli brát z jeho stylu pragmatické politiky osobní příklad! Pro zemi poškozující politický aktivismus vyjevovaný členy české vlády není v celosvětově nebezpečně vyhrocené době místo.

Často mi připadá, že někteří čeští politici nevidí „pro ten svůj strom celý les“ a naši republiku v zahraničí nevratně poškozují. Politicky, ekonomicky a mnohdy i diplomaticky, přičemž by se dalo říci, že na rozšiřování počtu našich nepřátel v zahraničí má tato vládní garnitura skutečně talent! Tlak na růst českého nepřátelství vůči Slovensku podvědomě cítím ale i ze struktur EU. Silné Československo nebo i třeba jen úzce spřátelené, historicky bratrské republiky by byly mnohem výraznějším a důležitějším hráčem nejen evropské politiky. K politickému rozdělení došlo sice již před mnoha lety, ale to zřejmě nestačilo, následným krokem byl řízený příliv Ukrajinců ještě dávno před vojenským konfliktem, a to do té míry, že jejich počet rychle převýšil počet Slováků žijících u nás. A kdo v tom necítí cílený útok na naše kulturní vzorce, musí tedy ještě absolvovat antislovenskou nepřátelskou vlnu v dnešní době, jejímž cílem je především premiér Fico. Bojím se, aby někteří naši spoluobčané takovémuto vymývání mozků zcela nepodlehli, úplně zatím postačí, jak nás naši mocní metodicky učí nenávidět Rusy a vše ruské. A někteří jdou ještě dále, když se dokonce pustili do bourání slovanské vzájemnosti nebo „Masarykova státu“, o revanšistických útocích na prezidenta Beneše ani nemluvě!