Jak byste definoval Západní civilizaci, kterou by měli tradicionalisté a konzervativci hájit? Křesťanskými hodnotami, soukromým vlastnictvím, občanskými svobodami…?

Zmíněné hodnoty by měl hájit každý, kdo neztratil zdravý rozum a kdo nepostavil své intelektuální sebevědomí na destrukci přirozeného řádu. Nemusí být ani křesťanem. Prostě chápe, že křesťanství je na straně přirozené, člověku odpovídající etice. Nemusí se ani nazývat konzervativcem či tradicionalistou. Prostě akceptuje tyto hodnoty. Ne proto, že je staromilcem, ale protože chápe absurditu a nelidskost jejich koncepční absence v lidských životech. Anticko-křesťanská civilizace Západu hodnotový kód lidské přirozenosti zvýslovnila jako ideál a princip smysluplného života.

Existuje vůbec ještě tradiční Západní civilizace? Nezvítězila na Západě neomarxistická revoluce? Není současný Západ (ve smyslu spíše geografickém) post-Západem, ne-Západem, anti-Západem?

Odpovědi jsou snad jasné každému, kdo není závislý na oficiálním, vzdělanostně mediálním zprostředkování. Samozřejmě, že se kulturní marxismus stal ideologickým hegemonem současného Západu. Ten je proto především v mravním ohledu skutečně anti-Západem. Důležitější než samo konstatování tohoto faktu je ale otázka: „Jak z toho ven?“ Dobrá odpověď se tu ale neobejde bez zodpovězení další otázky: „Proč k tomu došlo?“ Bez poznání příčin neblahého stavu totiž sotva rozpoznáme jeho pravou povahu; pak ovšem také riskujeme jeho podcenění a strategické bloudění.

Proč se tedy neomarxismus tak snadno prosadil? Proč slaví na Západě takový úspěch?

Protože měl, stejně jako komunismus, dobře připravenou půdu.

Jak to? Vždyť by se dalo naopak očekávat, že se komunismem zdiskreditoval marxismus jako takový.

Každá ideologie obsahuje nějaký světonázor, který buď vychází z nějakého náboženství, nebo z nějaké filozofie. Marxisté čerpají svůj materialistický pohled na člověka z filozofie – a to nikoli ledajaké. Mohou se přitom odvolat na vývoj celé novověké filozofie. Ten totiž vyústil přes první osvícenství do materialistického obrazu světa. A teď uvažte, že novověká filozofie je bezkonkurenční kulturotvornou silou moderního věku, ten postmoderní nevyjímaje. Nemůžeme se tedy divit, že takové množství intelektuálů a relativně slušných lidí kdysi naletělo utopii komunistických revolucionářů, a že také dnes naletělo svůdným sloganům kulturních revolucionářů – neomarxistů. Světonázorová spřízněnost a potřeba radikálně změnit společnost podle materialistického paradigmatu tuto blamáž poměrně dobře vysvětlují.

Zdá se, že v tomto vysvětlení něco nesedí. Hlavní postavy novověkého myšlení, Kant a Hegel, přece nebyli žádnými materialisty...

To jistě nebyli. Ale svými nešťastnými, redukcionistickými výklady poznání u Kanta a celkové struktury skutečnosti u Hegela vývoj k materialistickému vyznání podstatně nasměrovali. Stačilo, aby se na tyto amputované představy o lidském myšlení a celku skutečnosti pilně navazovalo. A představy – o realitě jako pouhé hmotě, o člověku jako pouhém tělu a pouhé mikročástici kosmu, o mravnosti jako pouhém sociokonstruktu, či o svobodě jako principu hédonické sebeobsluhy – už naskakovaly samy.

Někdo ale namítne: Copak neexistuje nesporný vývoj lidské vzdělanosti? Máme ho snad obrátit zpátky do středověku? Novověká filozofie přece také patří k Západní civilizaci. Nebo ne? Jestliže se vývojově prosadila, pak tedy žijme západní současnost a rozlučme se s nostalgií konzervativců po minulosti.

Ano, ve vývoji západního myšlení potažmo civilizace můžeme rozlišit fázi klasickou, kdy se prosadila symbióza platonsko-aristotelské filosofie s křesťanstvím a fázi post-klasickou, v níž se postupně prosazovala v podstatě opačná filosofie života; ta se stala v posledních stoletích dominantou. Namítající si tedy zřejmě vybral za kritérium přijatelnosti místo pravdy časovost – soulad s dobou.

S tím pokrokem to ale není ve filosofii tak jednoznačné. Soudobé chápání člověka je totiž také v podstatě přítomné už v antice. Antropologicky podstatné jsou tyto filosofické dichotomie: duše je/není; myšlení objektivní je/není; svoboda je/není; obecný mravní zákon je/není; Bůh je/není. V jednotlivých případech však byli vždy obě odpovědi známé už v antice. Vývoj podstatného vědění o člověku tedy vůbec není plynulý. Antropologicky vzato je novověká filosofie v zásadním ohledu pouhým návratem k antickým presokratikům, sofistům a skeptikům. A důležitá informace nakonec: takový Aristoteles byl realitě lidského života nesporně blíž než Marx, Freud, Nietzsche a Foucault s Rortym dohromady. Strašení středověkem je tu tedy jen oblíbenou sofistickou figurou pro filosoficky negramotné.

Podle vás tedy není vývoj novověkého myšlení o člověku pozitivní?

Je sice standardně vykládán jako vývoj ke kritičnosti a k vyšší humanitě, ale nic není pravdě vzdálenější. Nejenže jsou základní principy novověké filosofie překvapivě dogmatické, ale co je ještě horší: dobrá kritika v nich nachází rozpory. A rozpor v řádu teorie se rovná myslitelské sebevraždě.

V praktické filosofii pak nemůže být vliv takových fundamentálních omylů jiný, než destruktivní. A není to ledajaká destrukce. Jestliže se dnes mluví stále hlasitěji o sebevraždě Západu, pak tahle vize není bez souvislosti s hlubinnými a petrifikovanými rozpory porenesančního myšlení Západu. Být dnes ve filosofii disidentem je proto základní kvalifikací.  S ní také můžeme lépe rozumět nejen zvrácenostem, ale i vitalitě a rezistenci neomarxistů; a porozumění je nejlepším lékem na naivitu.

Například? Jak nás může filosofie konkrétně orientovat v životě pod vládou neomarxistické ideologie?

Nejprve k těm zvrácenostem neomarxismu. Neomarxisté jsou tvrdým jádrem a motorem, revoluční složkou, levicového liberalismu. Tedy té ideologie, která prý smířila nesmiřitelné protiklady liberalismu a socialismu. Tyto hlavní proudy moderního politického myšlení vyhrocovaly práva jedince vůči společnosti a naopak. Nakonec prý ale vyústily v levicovém liberalismu do plodné jednoty. Hle, triumf dialektiky! 

Ve skutečnosti tu došlo ke konvergenci extrémů. Socialisté s inherentním kolektivismem, rovnostářstvím a etatismem přece nemohli být apoštoly skutečné spravedlnosti. Jejich zaklínání se spravedlností jen maskovalo masivní, systémové nespravedlnosti. Podobně nemohli být liberálové se svým povýšením svobody na hlavní princip života autentickými zastánci svobody. Svoboda bez přirozeného – ne dohodnutého – mravního zákona se nutně zvrhává v osobní i společenské otroctví.

Jak by tedy mohli socialisté a liberálové koncepčně udržet nad vodou hlavní hodnoty politického života, když jen aplikovali neblahé objevy moderních filosofů o člověku? Mezi takové objevy patří i zjištění, že člověk si musí sám a pěkně od základu vytvořit zákon dobrého života; tedy zákon, který odpovídá jeho lidství. To už se ale rovná šílenému mýtu o bytostném sebetvoření člověka. Dřív se za takové objevy posílalo do příslušných ústavů. Dnes se za jejich propagování udílejí medaile, například templetonovské (Templetonovu cenu obdržel například religionista Tomáš Halík – pozn. red.).

Co je tedy levicový liberalismu? Jak se projevuje?

Levicový liberalismus je tedy syntézou hlubokých omylů pokrokových liberálů a socialistů. V politické praxi jejich účinnost náramně umocňuje. To je dobře patrné v jeho reprezentativních projektech multikulturalismu, homosexualismu, genderismu a také na osudu lidských práv. V režii levicových liberálů se stala lidská práva hadrem, jímž se čistí dráha ke skvělým zítřkům jejich utopického blouznění. V nich už nebude žádná perverze diskriminována.  Ve jménu lidských práv a za potlesku jejich přemnožených ctitelů tedy skoncovala zdivočelá dialektika neomarxistů – s lidskými právy.

Proč je neomarxismus tak životaschopný?

Tedy k té vitalitě a rezistenci neomarxismu. Filosofickými konstantami levicového liberalismu jsou: materialismus a mravní relativismus. A právě jimi je tato ideologie pevně zakotvena v moderní filosofii. V té filosofii, která naneštěstí podstatně ovládla soudobou kulturu, a která určuje vzdělanostní osnovy, morální postoje, politické myšlení i mentalitu lidí na Západě.

Chápete už, proč se musíme zajímat o tyto nudné filosofické souvislosti, jestliže se chceme vymanit z krutého objetí levicového liberalismu? Cesta z něj nevede ani přes otevřenost, naslouchání a politicky korektní dialogy s moderní kulturou; to jsou víceméně jen slogany levicově vychýlených aktivistů. Nevede ani přes bezmocné poukazy na zdravý rozum, nebo na tradici a její křesťanské kořeny. To všechno sebevědomí intelektuálové nové levice domněle přerostli a fakticky přetvořili na pouhou negativní součást své grandiózní převýchovy člověka.

Ani společenská únava a následný politický zvrat neskýtají naději na únik z chapadel té vlezlé ideologie. K takovému zvratu totiž scházejí nezbytné předpoklady. Především je západní člověk nesmírně pyšný na svůj obraz světa a člověka, jak mu ho přihrála moderní filosofie. A levicoví liberálové mistrovsky realizují její potenciál; nabývají tím na věrohodnosti. Jsou také mistry demagogie a předstírání. Co všechno dokážou prodat v líbivém balení nominálních ušlechtilostí. Přitom neodpuzují kágébackou krutostí, ani marx-leninským primitivismem. Nadto se jim daří ideologicky korumpovat univerzity, média, vlády, justici – vše pod zdáním kulminace ve vývoji svobody, spravedlnosti a humanity. Vychovávají tedy ideologické kádry a elity ve velkém.  S udivující lehkostí tak získávají veřejné mínění, chcete-li duši Západu, na svou stranu. A mnozí křesťané jim při tom svou intelektuální pasivitou, naivitou a myšlenkovým či politickým konformismem snaživě asistují.

Kdo tedy rozumí vleklé krizi novověkého myšlení z filosofické hloubky, nemůže si dělat iluze, že by vláda kulturních marxistů byla jen efemérním jevem, přechodnou dekadencí či pouhou intelektuálskou módou.