Jak si stojí dnešní Francie ekonomicky? Letos má prý opět porušit rozpočtové pravidlo EU, podle kterého nesmí schodek rozpočtu překročit 3 % HDP.

Francie má aktuálně nashromážděný veřejný dluh ve výši 2 352 miliard eur čili zhruba šedesát bilionů českých korun. To skoro přesně odpovídá jejímu ročnímu HDP. Zadlužování průběžně pokračuje rychlým tempem – každou sekundou se francouzský veřejný dluh zvýší o 1 800 eur čili 46 tisíc korun. To je v absolutních číslech nejrychlejší tempo v EU, ještě rychlejší než u Itálie.

Francouzský stát hospodaří s deficitem již čtyřicet let, naposledy se k nulovému výsledku hospodaření přiblížil v roce 1979. Od té doby kolísá francouzský deficit ročně mezi dvěma a sedmi procenty HDP. Nejhorší období bylo před deseti lety, na začátku velké krize, kdy roční deficit skutečně dosáhl sedmi procent. Rozpočtové pravidlo EU o tříprocentním schodku Francie splnila v roce 2017 a loni, letos ovšem opět odhaduje schodek na 3,1–3,2 procenta. Podle toho, jak se bude dařit hospodářskému růstu.

Tento způsob života na účet budoucnosti pěstuje v našem okolí více zemí. Každý stát občas vytvoří deficit, ale v případě zemí jako Francie nebo Itálie se z toho stalo pravidlo; tyto státy nejsou schopny žít jinak než nad poměry.

Velmi varuji, aby se touto cestou vydala i Česká republika. Právě ze strany některých současných ministrů vidím snahu navyšovat mandatorní výdaje způsobem, který bych popsal slovy – „dnes prožereme i těsto na chleba, který se má péct až pozítří“. Je zodpovědností nás občanů své politiky hlídat a neskákat jim na laciné sliby, co všechno nám zadarmo rozdají. Nikdy to není zadarmo, jenom ten účet může přijít se zpožděním – a s úroky.

Co Francii drží ekonomicky nad vodou?

Řekněme pro účely tohoto rozhovoru, že Francie nad vodou je. Aspoň v tom smyslu, že splácí úroky ze svých závazků. Významnou pomocí k tomu, aby silně zadlužené státy eurozóny (Francie, Itálie, Belgie atd.) byly schopny platit aspoň úroky, je velmi nízká úroková sazba Evropské centrální banky. Současný prezident ECB Mario Draghi nastoupil do křesla v říjnu 2011 a ihned začal redukovat úrokové sazby. Už dlouho je základní úroková sazba nula. Je ale otázkou, jak dlouho půjde tento stav udržet. Draghiho politika levných peněz má samozřejmě i negativní efekty, například cenovou bublinu na trhu s nemovitostmi po celé Evropě.

Ani s touto pomocí není Francie schopna dosáhnout takzvaného primárního přebytku. To znamená, že by se nadále zadlužovala i tehdy, kdyby jí někdo zázračně odpustil všechny úroky z předešlých dluhů. Jinými slovy, francouzský stát si půjčuje na to, aby mohl splácet jiné půjčky.

V tomto směru je na tom třeba Itálie jinak, Itálie má už mnoho let vysoký primární přebytek, takže při rozumném růstu by dokázala svůj dluh nějak redukovat. Ovšem při stagnaci italské ekonomiky požerou splatné úroky celý přebytek a ještě více, takže rovněž Itálie se dále zadlužuje.