„V roce 1989 jsem sedl do autobusu, abych se mohl přidat k ostatním. Cinkal jsem klíči na Václaváku v Praze a chtěl svobodu. Bylo mi 19. Uplynulo 30 let a já se rozhlížím kolem a hledám, kde ta svoboda je,“ píšete ve svém blogu. Co vidíte? Máme ji třicet let po listopadu 1989?

Bezpochyby prožíváme v České republice historicky nejlepší období. Žijeme v nejvyšším dosaženém blahobytu a vnitrostátním bezpečí. Toho všeho jsme dosáhli vlastní pílí a prací, a jak já s oblibou říkám, nikoliv díky členství v EU, nýbrž navzdory tomuto členství. Zároveň se stal námi dosažený stav velmi nebezpečným pro další vývoj. Kvůli dosaženým metám jsme zjevně ztratili ostražitost a pud sebezáchovy. Ohrožení svobody v dobách totality, kdy stojíte fronty na toaletní papír nebo nevíte, kdy si pro vás přijdou za vtipy na komunisty, je čitelnější. Ohrožení občanských svobod dnes pro většinu už tak čitelné není.

Lidé si bohužel na první dobrou nejsou v dostatečném počtu schopni uvědomit, že každý nový zákon, předpis nebo vyhláška, každé nové omezení toho, co a proč smíte dělat, znamená další a další omezení občanských svobod. Žádný stát na světě lidem svobodu nedává, může ji lidem jen vzít. Takže na rozdíl od jiných letos nebudu slavit 30 let svobody. My za tou svobodou teprve 30 let jdeme, přičemž v posledních letech jsme zejména kvůli členství v EU nejen zakopli, nýbrž sklouzli zpátky.

Když použiji další citaci z vašeho textu: „Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde. Konec komisí a institucí kontrolujících a schvalujících, jestli je člověk dostatečně politicky uvědomělý, aby mohl dělat to či ono. Konec systémové buzerace. Konec popotahování lidí za to, že ve veřejném prostoru řeknou nahlas, co si myslí. Konec vyhazování z práce za politické postoje. Konec šmírování, udávání, nasazování provokatérů. Konec jediné správné pravdy. Konec špinění jedné světové strany a nekritické adorace druhé...“ Přišlo to tak, jak jste si představoval?

Teď je rok 2019 a já tvrdím, že jsme v mnoha ohledech zpět tam, odkud jsme před 30 lety utekli. Znovu tu máme státní buzeraci lidí. Znovu tu máme komise a instituce, které zasahují do našich životů a práce. Znovu tu máme práskače a udavače, kteří z dotací ve spolupráci s vládou a dnes provozovateli sociálních sítí eliminují z veřejného prostoru lidi s jiným názorem. Znovu tu máme ostrakizaci a dehonestaci těch, kteří si dovolili říct něco jinak, než je obecně jako správný směr oficiálně prezentováno, a kteří pak raději odejdou ze zaměstnání, aby neměli v práci peklo. Mnoho lidí znovu říká něco jiného v práci a pak doma. Znovu nám říkají, že na jedné světové straně je všechno budovatelsky skvělé a na druhé všechno špatně. Jen ty světové strany se prohodily. Moje představa o svobodě je jiná.

Svoboda slova, tu dle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?

V totalitě nesměl být slyšet alternativní názor. Diskuse se nevedla. Argumenty pro alternativní názor nesměly mít prostor. Aby bylo všechno v řádku, byla k tomu používána síla. Dnes je to jiné, sofistikovanější. Za názorovou diskusi je vydáváno setkání dvou či více lidí, kteří mají ovšem na zásadní věc v podstatě shodný názor. Jako výměna názorů je nám předkládán jeden stejný pohled, jen s jiným slovosledem a z jiných úst. A protože skutečný alternativní názor nesmí být slyšet, místo síly používají naprostou ignoraci. Názor neexistuje, když se pro dostatečný zlomový počet lidí neobjeví v hlavním mediálním proudu.