Letos uplyne 30 let od zahájení ekonomických a právních reforem, které realizovaly přechod centrálně plánovaného hospodářství minulého režimu k plně liberální tržní ekonomice. Jak se na výsledky těchto procesů díváte ze své názorové pozice, tedy z pozice socialisty?

Zhroucení minulého režimu otevřelo cestu celé řadě ekonomických a právních reforem. Zatímco obnova demokratických a politických práv je nesporně krok správným směrem, divoká privatizace, která vedle ke krachu celé řady podniků, vzniku podivných „obchodníků s teplou vodou“, mafiánů, větších či menších zlodějů, rozhodně není něco, co se mi líbí. Sociální otřesy, které divoká privatizace způsobila, jsou v některých regionech naší země vidět dodnes, a to že stát nemá často dostatečné nástroje, jak vymoci spravedlnost a pomoci těm, kdo to potřebují, je jen důsledek začátku 90. let. Samozřejmě, že se nedá vše házet jen na události 30 let staré. Politici ale měli dost času na to, aby řadu věcí napravili a neudělali to. Proto teď čelíme krizi bydlení, exekuční mafii a nízkým mzdám.

Existovala podle vás po roce 1989 možnost se návratu drsného kapitalismu vyhnout, tedy například tak, že by došlo k provedení nějakých dílčích změn, ale silný sociální stát a jeho role by zůstala? Bylo by to vůbec možné, pokud by se komunistická strana zřekla své vůdčí role ve státě?

Alternativní výklady dějin jsou dnes velice populární. Myslím, že na skutečnou alternativu nebylo dost sil. Nová nastupující pravice v podobě ODS s Václavem Klausem v čele silný sociální stát odmítala z ideologických důvodů, KSČ nebyla ochotna a schopna tak razantních kroků. Pak zde byla levicová opozice částečně v některých lidech v Chartě 77, Obrodě, což byli bývalí osmašedesátníci a pár dalších lidí v samotné KSČ. To vše ale nestačilo a Klausův, Ježkův a Třískův projekt masivní privatizace, která bude rychlá a důsledná, zvítězil. Samozřejmě existovaly teoretické alternativy a také spor mezi tehdejší federální vládou a českou vládou. Ale to už patří jen do učebnic historie.