76. výročí konce 2. světové války spadlo do atmosféry vyhrocených vztahů s Ruskou federací, ať už ze strany České republiky kvůli kauze Vrbětice, nebo ze strany EU a ještě předtím po ostrých výrocích prezidenta Joea Bidena i ze strany Spojených států. Hodí se v takové situaci vůbec připomínat hrdinství vojáků Rudé armády a její podíl na porážce nacistického Německa? Nevylepšoval by se v takovém případě obraz Ruska, který má být v tuto chvíli co nejčernější?

Myslím, že naopak, právě v té vyhrocené atmosféře to je potřeba. Rozumně, věcně, pravdivě. Mimo jiné i proto, že je nezbytné najít bázi, na které může být budováno budoucí zlepšení vztahů. A to budoucí zlepšení je logické a nutné. Nikdo rozumný nemůže chtít tohle anachronické soupeření Západ-Východ vyhrocovat do nekonečna. Nebo, co by mělo být jeho cílem? Poslední světová válka? S použitím jaderných, chemických a biologických zbraní? Opravdu jsou zodpovědní činitelé tak nezodpovědní, že mohou věřit v možnost vést nějakou omezenou válku s takovými prostředky v rukou? Doufám, že ne. Jde snad „jen“ o demonstraci síly, stmelování mocenských bloků, a obchodní zájmy. Věřím, že až odezní některé akutní otázky, jako je například dostavba plynovodu Nord Stream 2 nebo Dukovan, nastane postupná, možná dlouhotrvající, ale nutná, rekonstrukce normálních vztahů.

Samozřejmě, teď je tu kauza Vrbětice, která musí být nějakým způsobem dořešena, a její důsledky mohou trvat dlouho. Přesto. Je potřeba nespálit všechny mosty, které nás pojí. A porážka německého nacismu a obří podíl, který na ní měl ruský národ, to je historický fakt, který stojí za to si připomínat, stejně jako tehdejší spojenectví Západu a Východu proti tehdejšímu nepříteli. Mimochodem, když jsme u předvčerejších nepřátel, bylo by asi pro českou diplomacii dobré sledovat v nejbližších letech německou politiku vůči Rusku. Abychom, omámení explozemi ve Vrběticích, třeba nepřehlédli, že se přes všechnu eurorétoriku „velcí kluci“ už v klidu dohodli. Abychom zkrátka nezůstali stát jako kůl v plotě s „černým Petrem“ v ruce. S poznáním, že naše ekonomické a národní zájmy nechrání nikdo, a že mouřenínek po vykonání služby může odejít ze scény. I proto je potřeba připomínat hrůzy Druhé světové války a společný boj. U nás, v Německu, na Západě i v Rusku.

Jak by měla být 2. světová válka v učebnicích dějepisu v hlavních bodech interpretována, aby co nejvěrněji popisovala, proč vznikla, jaký byl její průběh a kdo se nejvíce zasloužil o její ukončení?

Především ji potřebujeme nahlížet vlastní, českou optikou, českou zkušeností. Toho bychom se neměli vzdávat. Dám příklad: ve světové literatuře je oficiálním začátkem války německý vpád do Polska, ale pro nás Čechy přece fakticky začala už přestřelkami v pohraničí, před Mnichovským diktátem v roce 1938, a pak německou okupací. To je důležité. A dále. V roce 1925, tedy dávno před Hitlerovým nástupem k moci, probíhala Locarnská konference, poslední z mírových jednání po První světové válce. A na té konferenci Německo, po formální stránce tehdy demokratické, vyjádřilo ochotu garantovat neměnnost svých hranic jen na západě, nikoli ale na východě, zpochybnilo tedy hranice Československa (a Polska). A západní mocnosti to akceptovaly. To bylo jasné varování. Jakýsi Mnichov číslo jedna. Německu se otevřela možnost budoucí expanze na východ. Hitler to pak uskutečnil.

V pozadí byl tradiční britský strach z Ruska, který trval už od 19. století. V meziválečném období byl svým způsobem oprávněný. Idea marxistické revoluce, která ve skutečnosti vznikla na Západě a nejprve byla v roce 1917 vyvezena do Ruska, se ve dvacátých a třicátých letech stala naopak sovětským exportním artiklem a zdrojem konfliktů. Vedla k válce s Polskem v roce 1919, k podpoře nedlouhé, ale kruté vlády takzvané Maďarské republiky rad a podobně. Britové nejprve vsadili na Itálii, která měla svůj vliv rozšířit do střední Evropy a stát se protiváhou sovětského nebezpečí, Francie to ale zablokovala. Tady je asi na místě připomenout, že my jsme tehdy hráli nevděčnou roli hlavního exponenta francouzských zájmů ve střední Evropě. Když tedy nevyšel záměr s Itálií, tak Britové modifikovali plán a začali krátkozrace podporovat návrat Německa do první ligy velmocí, čemuž Francie už neuměla – a nakonec asi ani nechtěla – zabránit. To se stalo osudným pro další vývoj směrem k politice tzv. appeasementu, čili ústupků už znacizovanému Německu, k Mnichovské konferenci a Druhé světové válce. Edvard Beneš po Mnichovu řekl na adresu francouzské politiky známou větu: „Dvacet let jsem to s nimi dělal, a oni mi provedou tohle!“

Jaké jsou důležité milníky samotného průběhu nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva?

Je jich více, ty hlavní mají ale jeden společný rys: probuzení nebo vzepětí bojové morálky vojáků i obyvatelstva napadených zemí. Připomenu zlom v průběhu letecké bitvy o Anglii. Kapitoly válečných dějin, ve které sehráli velkou roli i čeští piloti. Po nerozhodné první fázi bitvy v srpnu 1940 zahájili Němci od září toho roku mohutné nálety na Londýn s cílem podlomit tímto terorem vůli obyvatelstva k odporu. Hitler s Göringem, velitelem německých leteckých sil, vsadili na pouštění hrůzy. Nedosáhli ničeho, naopak, Angličané se semkli a bojovali tím urputněji. Ve druhé půlce září 1940 už bylo zřejmé, že Němci rozhodující převahu nezískali a plánovanou invazi na Britské ostrovy museli navždy odložit. K ještě výraznějšímu obratu došlo na východní frontě, kde po prvotním rychlém nástupu v létě 1941 Němci pronikli do bezprostřední blízkosti Moskvy, a propadli pocitu, že mají vyhráno, Rusové však neuvěřitelným způsobem zmobilizovali síly a v prosinci zahájili protiútok, při kterém zatlačili protivníky o 200 kilometrů nazpátek. Nepadl ani tři roky obléhaný Petrohrad, tehdy zvaný Leningrad, a přelomem v průběhu celé války se pak stala drtivá porážka německých vojsk u Stalingradu v lednu 1943.