Máme tady hezká česká slova „pražská kavárna“, „sluníčkáři“... Také se hojně cituje téměř zapomenuté slůvko „xenofob“. Co byste na to jako světaznalý člověk, potažmo historik, řekl?

Nevím, zda jsem tak světaznalý a zda se stále necítím víc geologem než historikem… Ale je mi líto, že jste zapomněl na hezký český a zvukomalebný novotvar „dobroser“. Víte, já jen lituji, že už nežije Leoš Janáček. Opravdu by mě zajímal notový záznam těchto češtinářských pamlsků.

Tak asi po pořadě: na „pražskou kavárnu“ má, pokud se nemýlím, copyright pan prezident Miloš Zeman. Je to výraz opovržlivý, označující původně skupinu intelektuálů, převážně z hlavního města, kteří nesouhlasili a nesouhlasí s jeho často příliš lidovým chováním a výrazivem na veřejnosti a v médiích. Nahradil dřívější páně prezidentův termín „novinářská žumpa“. Pak „pražská kavárna“ žila dál svým životem, zlidověla a dneska se tak mnohdy označují ti, kteří se dříve označovali jako „sluníčkáři“. Škoda. Do té původní „pražské kavárny“ náleželi totiž i ti, kteří v současnosti s některými Zemanovými názory souhlasí. Zvláště pak s takovými, které se vyjadřují k problému imigrace z jihu a východu do Evropy. „Sluníčkáři“ po vzoru paní Merkelové či pana Junckerse a podobných, u nás reprezentovaných kupříkladu tragickou postavou ministra Dientsbiera. vítají příliv uvedených uprchlíků, i se všemi průvodními negativy. Snad i s nějakým tím pozitivem, ale přiznávám, že já skoro žádné nevidím. V poslední době se rozmohla náhrada „sluníčkáře“ jiným, mnohem tvrdším slovem „dobroser“. Takový „xenofob“ je zase velmi frekventovaný právě ve frazeologickém příručním slovníčku „sluníčkářů“, a znamená v jejich podání jakéhokoliv odpůrce, nebo jen pochybovače o tom, že je divoká imigrace z neevropských míst do Evropy přínosem. Pak mají „sluníčkáři“ ještě jeden velmi oblíbený termín, a to je „extremista“. Tím je každý, kdo nesouhlasí s jejich názory. Jedno, zda pánové Konvička, Okamura, Štěpánek či pan prezident. Extremistou může konečně být třeba i pan premiér Sobotka, pokud zrovna nepěje Ódu na radost z kroků Evropské unie.

Pokud se ptáte mne, co jsem, pak bych se v intencích veřejnoprávních médií nejspíš označil za extremistu. Nebo „extrémištu“, přijmu-li půvabnou vadu řeči jedné veřejnoprávní paní redaktorky, jak jsem nedávno slyšel na Českém rozhlasu Plus. A mám chuť pro tuhle stanici použít další, tentokrát ryze svůj novotvovar, „Český rozhoax Minus“.

Prožíváme období národního vzepětí a sebeuvědomění, nebo je to podle vás cosi jiného?

Ani jedno, ani druhé. Máme prostě strach. Je to však strach racionální. Stojíme před nebezpečím vpádu lidí zcela jiného kulturního okruhu, jiných dějin, jiných společenských vazeb. Lidí, kteří nás mnohdy vnímají jako dobrou dojnou krávu, z níž lze mléko vysát do poslední kapky, ale rozhodně není třeba ji krmit a starat se o napájení nebo dokonce čištění stáje. Může klidně chcípnout – nevadí, „my půjdeme jinam!“.

Zatím se k nám do republiky tihle lidé nehrnou. Nemyslete si – oni umí číst a psát a používat vyspělé IT. A tak se mezi nimi rychle rozkřiklo, že o ně u nás nestojíme. Že při ilegálním překročení hranice jdou do detence a chtějí-li zůstat, musí s námi žít a pracovat. Což, jak je vidno, je cosi, oč vůbec nestojí.

Migrace a hledání nových míst pro život, to přece v přírodě není nic nového. Je tu určitá souvztažnost s naší civilizací?

V přírodě to opravdu není nic nového. Jenomže tuhle paralelu bych určitě nevolil. Mohli bychom snadno zabřednout do pokřiveného darwinismu, jak jej hlásali nacisté. Už se to nejednou Evropě, a s ní pak skoro celému světu, šeredně nevyplatilo. My žijeme v lidské společnosti, která je regulovaná lidskými zákony, nikoliv „zákonem džungle“. Kdyby to tak nebylo, mohli bychom klidně provozovat kanibalismus. V přírodě se za něj netrestá, že…

Co bychom ale měli mít stále na zřeteli je, že ona se ta příroda přece jenom globálně mění, navzdory mínění a přáním polyhistorů typu Václava Klause. Jenom zatím stále nevíme, zda je výkyv klimatu způsobující zneplatnění našich pranostik dlouhodobý, anebo ne. Zda je způsobený čistě námi, lidmi, je málo pravděpodobné, anebo vesmírnými pochody, to je velmi pravděpodobné. Myslím si, že bychom měli velmi pozorně naslouchat ne až tolik politikům, kteří hledí hlavně na svou moc a všechno se snaží uzpůsobit tomu, aby ji získali, nebo udrželi. Měli bychom však mít otevřené oči a uši, když mluví přírodovědci. Takový hezký příklad jsem zažil někdy počátkem letošního roku, když k problémům migrace veřejně promluvil geolog a filosof Václav Cílek. Varoval! Hned se toho chopil politolog a všeználek Jiří Pehe, který Cílkovo vyjádření náležitě sepsul, neb nebylo „sluníčkářské“, abych se přidržel na počátku rozhovoru nastolené terminologie. Z toho jsem hodně na rozpacích. Já totiž názory Jiřího Pehe čtu rád. Empiricky pokládám za prokázané, že kdykoliv pan doktor Pehe cokoliv vyhlásí jako svou prognózu, dopadne to přesně naopak. Ale tady takový výklad znamená důrazné varování před hrozbou. Hrozbou, kterou nepřímo způsobuje měnící se klima. A klidně opusťme vše ostatní, protože lidé tam na jihu a východě jsou hlavně ohrožení buď suchem, anebo záplavami. Prostě pak hledají a budou hledat lepší místa k životu. A svého nového životního prostoru se budou snažit dobývat silou. Nemusí to ale být síla čistě válečná. Jenom se dají do pohybu – a my jim v tom nedokážeme zabránit.

Jsme, jako západní civilizace, tak zdegenerovaní, že už je nám – krom konzumu – vlastně všechno jedno? Nejsou zde paralely se starým Římem či Egyptem?

Tak tohle nemám rád! My zdegenerovaní nejsme! Spíš jenom zhýčkaní, zpohodlnělí a rozmazlení. Konzum? Tak, jak ho známe dneska, v podobě přežírání, plýtvání surovinami na věci, které nepotřebujeme, s nesčetnými reklamami na tu či onu naprostou zbytečnost, nejspíš zanikne. Ne proto, že bychom se sami od sebe nějak vnitřně umravnili – ačkoliv pár takových idealistů nejspíš bude – ale proto, že jednoduše nebude donekonečna kde brát. Bude to hodně bolet, ale věřím, že naše civilizace to přežije, i když s určitými společenskými změnami vyvolanými hlavně nepředstavitelnými otřesy globálního bankovního systému.

Máme naštěstí, jako euroatlantické společenství, převahu v technologiích. Těmi se můžeme nejen bránit, ale také jimi pomáhat těm, od nichž chceme, aby zůstali doma. Ne zbytečnými dodávkami hotových potravin a dalších věcí, které si obdarovaní navyknou přijímat jako něco nárokového. A v důsledku se úplně odnaučí pracovat. Naopak, musíme naučit je, jak přežít za zhoršujících se životních podmínek. Třeba naučit je stavět hráze na pobřeží tak, jak to dělali v Nizozemsku a dodnes dělají na německém severu. Nebo zase tam, kde je sucho, zavlažovat. Ne zbrkle a doslova pitomě, jako se dělo v nedávné minulosti v SSSR, kde díky závlahám zdegradovaly nedohledné rozlohy černozemě v prosolené, nic nerodící půdy. Spíše ale tak, jako se tomu naučili staří Arabové v pouštních oázách. Jít do historie. Podívejte se, co dokázali s vodou staří Inkové v Americe, nebo Nabatejci ve skalních pouštních městech jako byla Petra v Jordánsku! Tohle je to, co musíme dělat – a ne stát se svěšenýma rukama, až k nám dorazí miliony uprchlíků. Ne politických, jak se nám pár nezodpovědných politiků, žurnalistů a tzv. politologů – s prominutím – snaží nabulíkovat. Tihle „naši“ migranti jsou ekonomičtí. Nyní sice utíkají „jakoby“ před válkou, ale ta pramení v souboji o stále se tenčící zdroje.

... ale naděje jistě je, že?

Jistěže. Ta, jak říká přísloví, umírá poslední. Záleží teď opravdu na tom, abychom v prvém okamžiku jakžtakž dokázali zachytit imigrační nápor. Abychom tak nečinili jenom my, Středoevropané, ale aby to konečně pochopila i Evropa západní. Ale hned potom je zapotřebí investovat do budoucnosti, tedy do prevence. Je to zdlouhavější, nepohodlné, ale nakonec mnohem míň bolestně řešitelné, než by byl globální válečný konflikt. Dojde-li k němu, pak můžeme opravdu počítat se zánikem celého dnešního světa. Fyzickým. Úplným. Novým druhům, které tu po nás eventuálně nastoupí, už budeme úplně ukradení.

A co na to naše či bruselské elity? Zklamaly či klamou? Kdo podle vás nejvíce? Kdo jede na vlně mainstreamu?

Otázka je, kdo a co je elita. Pokud to slovo zrovna nechceme číst podle ruského pravopisu. Máte-li na mysli současnou vládní garnituru, pak se v tom plácá jako ta chronicky známá nudle v bandě. Víte, já se jí ale zase tak moc nedivím. Z jedné strany ji válcuje EU v čele s německou kancléřkou a podivnými lidmi v Evropské komisi (EK), orgánu, který si dělá naprosto, co chce. Z druhé strany se nemůže tvářit, že neslyší protestní hlasy z domova. EK je totiž největší lapsus Evropské unie. Nikomu se nezodpovídá, že? A také podle toho tak jedná. V poslední době však vychází na povrch, že ale vlastně není žádná EK. Je tu vůle německé kancléřky, vlády a jejích přicmrdávačů pěkně zapouzdřených na EK a v jejím aparátu. Mimochodem, všimli jste si, že z Německa už zase přichází pěkné zadělání na ošklivý malér? Zrovna tak jako v rámci zachování symetrie z matičky Rusi? Ironicky lze podotknout, že je náš kontinent nějakou vyšší mocí odsouzen tohle periodicky snášet. Opět se budeme muset spolehnout na pomoc ze zámoří? Pokud to tam ovšem „strýček B. Husejn Obama“ nepřivedl do už nevratného stavu. Všimněte si laskavě, jak naše veřejnoprávní média nemají v nynější US volební prezidentské kampani kouska soudného slova pro republikánské kandidáty. Zvlášť je to patrné u osoby D. Trumpa. Vzpomínám si, jak se kdysi tzv. normalizační česká média vysmívala R. Reaganovi, že je jen showman a druhořadý herec. Pak to sovětům a jejich patolízalům předvedl. Díky jeho politice boje se „světem zla“ máme i u nás znovu demokracii. Pokládám ho dodnes za nejlepšího prezidenta USA, kterého za svůj život pamatuji.

Takže zpět k otázce: Elity, jak je asi chápete vy, zklamaly. Kdo nejvíc, jsem už řekl. Jenomže, naštěstí na velké části našeho světadílu pořád žijeme v demokracii. Volby mohou udělat – a také nejspíš udělají – s tím nekoncepčním galimatyášem konec. Jenom je tu nebezpečí, aby se voliči neobrátili nadšeně k těm, kteří sice umí pěkně nahlas řvát, ale nedovedou získanou moc řádně použít. Diktatury jsme tu už měli a všimněte si, že nikdy k ničemu pořádnému nevedly a nakonec byly zničeny či se samy demontovaly.

Na vlně mainstreamu je to všelijaké. Pokud je bernou mincí mainstream v médiích, ať už veřejnoprávních, anebo oligarchických, jsou zrovna „u lizu“ ti „sluníčkáři“. Jenomže se zdá, že zaplaťpámbu se veřejnost probouzí. A tak i nás mohou výsledky příštích voleb – a samozřejmě, že nejen v ČR – hodně překvapit. Těžko teď říci, zda v dobrém či špatném.

A co vlastně říkáte našim veřejnoprávním médiím? Neměla by se zrušit? Ale pak ty kmitočty jistě někomu přijdou vhod...

Už jsem toho o „veřejnoprávkách“ řekl dost. Ale rušit je nemá cenu. Republika by si měla své stanice podržet, když už pro nic jiného, tak pro případný stav nouze. Jenom, probůh, ať už odpovědní vyházejí ty žáby z pramene. Je mi jedno, zda tak učiní tento či jiný parlament. Ta stará známá „parta ve spacácích“ si z toho udělala „báječnej teplej flek v bezpečí“. Je jim jedno, že se na to nedá koukat. Že se to nedá poslouchat. A koneckonců, vezmeme-li si jejich internetové stránky, že se to nedá ani číst. Že když se tam totiž přímo nelže, že se zastírá skutečnost a cenzurují se skutečně mainstreamové názory. A když už je pronese sama hlavu státu, tak se vysvětlí jeho údajnou indispozicí, jakoukoliv.

Musím-li si už z nějakého důvodu ty hrůzy pustit, mám pocit, že jsem se vrátil zpátky do tzv. normalizace. Jiný názor se nepřipouští. Neexistuje, a pokud přece jenom ano, pak je dozajista xenofobní nebo extrémní. A vidíte, hned na začátku jsem zapomněl ještě na dva přívlastky: „fašistický“ a „rasistický“. Fašismem se nyní také zaklíná kdejaký trubka, který ani nemá ponětí, co to vlastně znamená. Rasismus nastane vždy tehdy, nazveme-li darebáka s jinou barvou pleti než je naše, zaslouženě darebákem.

A tak se na závěr vrátím ještě jednou k té nejmenované paní redaktorce se zvláštní dikcí: podle jí nastavených kritérií jsem určitě rašišta, extrémišta a kšenofób. Nijak mě to nemrzí…