Dají se najít paralely dnešních vztahů mezi Českem a Německem v naší tisícileté historii?
Jde o to, co se rozumí „dnešními vztahy“. Někdo by řekl, že jsou mimořádně dobré. Koneckonců, jsme v rámci NATO vojenskými spojenci, což má, pokud vím, v našich moderních dějinách jedinou paralelu ve spojenectví s bývalou NDR ve Varšavské smlouvě. „Dnešní vztahy“ s Německem ovšem mají také neblahé charakteristiky, které jsou v průběhu dějin jaksi konstantní, totiž snahu trvale nás mentorovat, udržovat dole a ovládat. Má to různé podoby, od ekonomické dominance, přes politické poručníkování na úrovni EU až po propagandistické působení a cílenou „práci s lidmi“ u nás. To má samozřejmě přemnoho historických paralel. Vztah našich dvou dnešních států je jen projekcí něčeho hlubšího, odvěkého. Německo jako subjekt mezinárodní politiky existuje od roku 1871, náš problém s Němci minimálně od 7. století. A probíhal pod velmi různými vlajkami. Je poučné přečíst si například Marxovo mínění o Češích, které se příliš neliší od Hitlerova. Němci byli vždy ve svých dějinách silní. Ale nikdy ne dost. A hojivou náplastí na německý mindrák vůči Západu má být ovládání malých národů střední Evropy, Čechů na prvním místě. No a my tomu tisíc let úspěšně vzdorujeme. Nejen, že tu stále jsme, ale také odmítáme zapomenout, že za rozložitými německými rameny je ještě jiný, a v konkrétních aspektech dokonalejší svět, třeba antické tragédie, francouzská kuchyně, britský humor, ruská síla. Aby mi bylo dobře rozuměno. Německé ambice a sklon k expanzi považuji za věc celkem přirozenou. Tím spíše s ní musíme počítat a tvrdě hájit své místo na slunci. Jenom tak spolu můžeme vycházet. A to bude tváří v tvář kulturně obohacujícím příchozím z jiných kontinentů v budoucnu nezbytné. V Německu to ale pochopí teprve, když se my nedáme. Každý, byť třeba jen verbální ústupek nás oslabuje.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník