S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?

Ve mně se perou hrdost a vztek. Většina těch, co neskončili jako čeledíni a děvečky, tu už raději brebentila německy. Pak se však našlo pár kurážných duší, co tomu bílému hadru hodily rukavici. Platily za to i existenčními dramaty. „Nesamozřejmost“ přežití – jako národa, a ne jenom krojovaného folklóru – nám hrozila po řadu generací. Lužičtí Srbové to s přesilovkou prohráli. My jsme to nevzdali – a dokázali vyhrát. Před každým, komu za to vděčíme, smekám až k zemi.

Býval to podstavec státní rezóny – od Masaryka až po Husáka. Už není. Teď se nám servíruje bramboračka, která mu plive do tváře. Mrzačí krédo našich dějin. Podlézá těm, kdo mu šli po krku. Soutěží v rektálním alpinismu tam, kde se to vzdává cizím „elitám“. Pro národ, kterým je dědicem Husa a Žižky, je to urážlivá potupa.

Právě teď je to rovných 70 let i od jiného obratu. V říjnu 1945 podepsal Edvard Beneš zákon, znárodňující dvě třetiny průmyslu i obchodu. Nastartoval tím rozvoj, nemající obdoby. Teď ho sprosté nádoby ostouzí. A viní z té volby i na 143 tisíc těch, kdo za nás proti Hitlerovi – pod hvězdou, srpem a kladivem – položili život jen na našem území. Takovou nehoráznost trpí jen nulové svědomí.

Letos si výročí obnovení české státnosti připomínáme v situaci, kdy je slovo „národ“ vnímáno velmi emocionálně – ať už v pozitivním, nebo negativním vyznění. Co myslíte, stoupá v současnosti mezi lidmi důležitost národní identifikace, nebo je to, jak někteří tvrdí, jen úchylka skupinky extrémistů?

Národ není neslušné slovo. Zdvořilejší synonymum šovinismu a xenofobie. Dotěrné vyhoudání, sugerující vlastencům pocit hříšné viny, není ani nezištné, natož panensky nevinné. Je to byznys profláknutých týpků, jimž – kromě stovek milionů ze státní kasy – kapou i cizokrajné prebendy. Aby – pod fanglí „humanrightismu“, „evropského občanství“ a jiných náměsíčných zjevení – uvalili prohibici na vše, s čím lidi spojují svoje skutečné zájmy a hodnoty. Ta psychologická kanonáda navádí k úplné kapitulaci. Pilíře národní identity bere útokem už od základní školy.

Tím snáze se témat, od nichž stát i většina „elit“ dezertovaly, zmocňují i holé lebky. To „Nic než národ!“ je přitom bumerangem existenční křivdy. Svatouškovské pindy, jimiž se od toho „lepší společnost“ jen okázale distancuje, lámou rekordy slepoty. Národní zájem, je-li ohrožen, potřebuje přesnou cestovní mapu. Jen tak se to s demagogií neprohraje. Včera bylo pozdě.

Hodně se v poslední době debatuje o tom, že bude třeba v souvislosti s migrační vlnou příslušníků zcela jiných kultur důrazněji hájit naše kořeny a tradice. 28. říjen je ideální příležitostí k zamyšlení, co vlastně tyto naše tradice jsou. Jak byste je popsal vy?

Ty kořeny a tradice volají skutečně po ochrance. K nepoznání je mrzačí už samo domácí panstvo. Náš rodokmen není o aroganci „bílého muže“, co okrade a povraždí, koho zmůže. Jsme plebejský národ. U nás jsou suverenita a sociální emancipace jednovaječná dvojčata. Tím víc umíme slabšímu nejen držet palce, ale podat i celou ruku. Za španělské republikány, když je masakroval Franco s Hitlerem za zády, se postavil i náš umělecký panteon. Tisíce dalších Čechů tam nasadily krk. Azyl tu našel už antifašistický exil z Německa – i ten po válce z Řecka.

Masarykova „humanitní demokracie“ – a krédo dnešní kleptokracie – jsou jako nebe a dudy. Tehdy šlo o to, jak „Bílou Horu odčinit“ – a ne si s tou „modrou krví“, přivandrovalou bůh ví odkud, padnout kolem krku. Tehdy se skutečně „vracelo nakradené“. A samostatnost, dobytá po třech staletích, byla závazkem, jak polidštit život i těm, kdo žijí z vlastní práce, a ne z dividend.

Beneš to dovedl ještě dál – k programu „socializující demokracie“. Přišel s ním už na jaře 1939 v přednáškách na Chicagské univerzitě. „Studená válka“ – byli jsme jejím terčem, a ne původcem – pod ten azimut nasázela miny. Slalom, jenž mezi nimi musel kličkovat, nasekal i řadu bot. Pokrok však urazil skok, nevídaný předtím, natož pak. Stres z toho, co bude zítra, dostal kopačky. Život si mohly plánovat i všechny prodavačky.

To, co startovalo už národním obrozením, mířilo právě sem. Nadávky „pravdolásky“ na tom nic nezmění. U nás to na jedné noze prostě nefunguje. Tady má národní zájem pokaždé i neodkladný sociální rozměr. Jen poměry, co lidi neženou do kolen, jsou tu i štítem suverenity.