KSČM  po desítkách let vypadla ze Sněmovny a vstupu se ziskem ani nepřiblížila. Kde vidíte příčiny?

Popisuji je už roky. Dávno předtím, než stačily způsobit skandální důsledky. Za širokou publicitu v tom vděčím i Parlamentním listům. Jiní to říkají za zavřenými dveřmi. Já s tím nosím kůži na trh. A tak mám i bezkonkurenčně okopané kotníky. Strana se stala vlečňákem parlamentního klubu. Parlamentní agenda dirigovala i její politiku. Zpackané soužití s vládou to dovedlo ad absurdum. Trvalo i v době, kdy se proti němu zvedala ostrá kritika. Nejenom ve straně, ale i napříč levicovou a širší vlasteneckou veřejností. Oč víc bilo do očí, kdo má pravdu, tím posedleji se mířilo opačným směrem. Korunu všemu nasadil praštěný nápad, jak voličům „prodat“ hlavně to, čím jim přilepšila vláda. Jinak než v posledních volbách to skončit nemohlo.

Není důvodem prostě to, ze KSČM už „vyšla z módy“ a některá její lákavá témata převzaly jiné strany? Tedy že tu stranu už nikdo nespraví?

Témat dodávajících nám, komunistům, raison d’etre, naopak rapidně přibývá. A rychle jim rostou i ostré hroty. Ti, kdo nás vedli doposud, je však odevzdali politickým soupeřům. Zoufale amatérsky a bez boje. A pak ještě naříkali, že nám je jiní „kradou“. Tak, jak je má stavět systémová opozice, se ukrást nedají. Až se tak stane, stranu to nastartuje k velké renesanci. Pokud tu šanci v sobotu nedostaneme, dopadne to žalostně. Pro KSČM i celou naši zemi.

Existuje podle vás recept, jak ztracené voliče třeba od SPD nebo dravého hnutí ANO pod Babišovým výrazným vedením přesvědčit k „návratu domů“?

Recept sám až tak složitý není. Tím větší nároky klade v praxi. Chce to být radikálnější než celá naše konkurence. Ne uřvanými citoslovci, ale schopností jít až k jádru věci. Je to jen v silách subjektu, nemajícího ke kapitalismu žádné závazky. Není snad právě to naší komparativní výhodou, mám-li si půjčit ze slovníku Davida Ricarda? Teď se však válí trestuhodně ladem. Odcizuje nám to i lidi, kteří stranu volili v dobách, kdy jí hrozil zákaz. Spousta z nich stále čeká, kdy to napravíme. Píší mi to a říkají v různých relacích. Stále častěji dokonce, i když se náhodou potkáme na ulici či v metru. Jeden jak druhý slibují, že se k nám vrátí. Až se tam, kam patříme, vrátíme my sami. Koho by nepovzbudilo, spojují-li ty naděje právě s ním? Dobíjí mi to baterky, tak jako máloco.