V čem spočívá největší ohrožení bezpečnosti evropských zemí přistěhovaleckou vlnou, která se na ně neustále valí?

Teď je jen otázkou, kterou vlnu myslíte, jestli tu aktuálně „nejpopulárnější“ libyjsko-italskou, či turecko-řeckou, nebo snad ty vlny, které se pravidelně vylévají bez racionálního důvodu z Balkánu anebo přes něj přecházejí. Hledáme-li společného jmenovatele, pak jsou to skuteční organizátoři této migrace, tedy nějaká větev či forma organizovaného zločinu. A toto konstatování se netýká jen aktuálně aktivních migračních vln, týká se nejen Itálie či – bohudík už v minulosti – třeba Česka nebo mnohých jiných. To zásadní zvěrstvo je skutečnost, že existují organizované skupiny kriminálníků, kteří zneužijí konkrétní, mnohdy nezaviněné, těžké životní situace konkrétních lidí a využívají svých znalostí tenkých či slabých míst v legislativě a praxi dříve národních států, nyní Evropské unie a nabídnou za patřičnou úplatu lákavé řešení jejich těžké životní situace. Tady se opravdu nejedná o analogickou – a opět až nechutně a hloupě srovnávanou – pomoc při odchodu vzdělané, převážně movité a velmi schopné inteligence z komunisty ovládnutého Československa do názorově a kulturně totožné demokratické západní Evropy, ale o vysoce organizovanou trestnou činnost, která výrazně parazituje na lidském neštěstí či na nesmyslně, pokrytecky, cílevědomě a zvrhle stimulovaných touhách milionů lidí po evropském ráji. A právě proto, že tento druh obchodu s lidmi je zlatý důl, započítejme si k aktivitám organizovaného zločinu i podněcování k odchodu v sociálně slabých vrstvách nabídkou relativně snadného řešení životní situace, a to dokonce ve velmi vzdálených teritoriích.

Co tedy představuje největší ohrožení bezpečnosti Evropy ať už minulou nebo současnou přistěhovaleckou vlnou?

Vidím ho v rozmachu organizovaného zločinu, v jeho permanentním rozšiřování, prolínání do všech míst, která mají co do činění s imigrací a azylem, ochranou hranic i ochranou bezpečnosti všech evropských a samozřejmě i našich občanů. Nabídka nelegálního přechodu první hranice je nejen porušením dohodnutých pravidel, ale především zapojení každého takového migranta do osobní závislosti na těch, kteří to nabízejí a realizují. Legalizace nelegálního, dlouhodobé nedodržování společně dohodnutých pravidel, rezignace na integraci, přehlížení jasně popsaných a reálných, nejen teroristických hrozeb, ignorování vůle a bytostné potřeby pocitu bezpečí evropských občanů, hazardování s osudem evropských hodnot a svobod volným pohybem osob počínaje a zrušením Vánoc konče, povinná solidarita či nařízená dobrovolnost, neustálé rozřeďování a relativizace bezpečnostních otázek bez jakékoli vize co bude dál, a nikoli za desítky let, ale třeba za měsíc, to vše naši bezpečnost, ve světle fakticky doposud neregulovaných uprchlických vln, dramaticky ohrožuje.

Jsou už teď zkušenosti s tím, že se vinou imigrace zvyšuje kriminalita? A pokud ano, v čem ten nárůst především spočívá?

V Česku současném a ani v minulosti tato vazba napřímo nefungovala, ani nefunguje. Vykazovaná čísla kriminality cizinců jsou v Česku stabilní, příliš se neliší od míry kriminality českých občanů, je jen zčásti vychýlená specifickými trestnými činy omezenými na porušování pravidel vstupu a pobytu cizinců. V minulosti byly samozřejmě problematické přechody desítek tisíc nelegálních migrantů přes naše území zejména do Německa či Rakouska. O situaci v Řecku existují z minulosti jen kusé zprávy, což při obecné nečinnosti řeckých úřadů ani nepřekvapuje. Podobně také v Itálii lze jen stěží sledovat vazbu mezi imigrací a zvyšující se kriminalitou. Data nejsou. Ono obecně o situaci s imigrací v Itálii lze konstatovat, že jsou sice známé mnohé reportáže o přejezdu Středozemního moře, záchraně lidí z lodí či o mrtvých, které tyto přejezdy vždycky provázely, nicméně o dalším osudu těch vyloděných je toho z Itálie známo poměrně velmi málo. Z poslední doby bych připomněl násilnosti v okolí francouzského Calais a na podobných místech, které nesou charakteristiky vyloučenosti. O výrazně zvýšené kriminalitě se však poměrně často mluví v případě cizineckých anebo imigračních lokalit, tam však nejde o kriminalitu přicházejících, ale těch, kteří se neintegrovali do lokálního ani národního společenství země, která je přijala. To nás teprve čeká. Tím víc, čím víc budeme mlčet o vysněném evropském ráji, který pro příchozí – ale ani domácí – nenastává a hned tak nenastane.

V Evropě roste počet míst osídlených přistěhovalci, kterým se starousedlíci raději vyhnou. Které země jsou na tom z tohoto pohledu nejhůře?

Pokud některá místa, osídlená přistěhovalci, jsou místy, kam se starousedlíci bojí, pak jsou to obvykle jasné příznaky nezvládnuté imigrační a integrační politiky a zejména jejich vzájemného co nejužšího propojení. Myslím, že jsou z médií všeobecně známé státy, v nichž k těmto projevům špatné imigrační a integrační politiky došlo. Určitě bych zmínil francouzská města – a starousedlík v Paříži se rád vyhne i metru – a překvapivě také švédská imigrační sídla-komunity. Asi bych v této souvislosti mluvil na jedné straně o vyloučenosti těchto sídel, jejich sociálním marasmu, ale také o takové míře koncentrace, která dává šanci k popření obecných domácích zaběhnutých pravidel ve prospěch těch, kteří je zcela logicky popírají, přičemž nastolují alternativy zčásti z původních zemí, zčásti z kriminálního nebo sociálně patologického prostředí.

Bylo by hodně naivní myslet si, že tato místa hrůzy pro domácí obyvatelstvo skončí francouzskými městy a švédskými komunitami?

Když i Angela Merkelová, která už téměř před pěti lety v projevu k mladým křesťanským demokratům v Postupimi hřímala, že multikulturalismus v Evropě absolutně selhal, dnes zvedá stavidla, aby proud přistěhovalců z celého světa do Evropy mohl výrazně zesílit, bez dalšího konceptu co dál, tak těch míst bude muset logicky výrazně přibývat. Možná bych asi s jistou dávkou radosti mohl na tomto místě konstatovat, že taková sídla v Česku v podstatě neexistují, i když například v některých okrajových částech Prahy nebo v pohraničí s Německem měly v prostředí jedné cizinecké komunity tendenci vznikat. Přesně zaměřené tzv. emergentní projekty ministerstva vnitra tyto tendence v minulosti přinejmenším zpomalily. Nejlevnější je prevence. U kriminality to platí dvojnásob. Evropská komise zjevně dlouhá léta razí nějakou jinou bezpečnostní filosofii. A tak budeme hasit, co zapálíme, lovit, co nalodíme, přemísťovat, relokovat a moudře se následně nesmírně divit.