V NATO se vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění některých vojsk ve východních členských státech EU, již probíhá posílení protiraketové obrany (Rumunsko) a v prvé řadě se všeobecně naléhá na země aliance, aby zvýšily výdaje na obranu. Je tato aktivita opodstatněná? Jsou vztahy s Ruskem stále tak problematické, že je potřeba posilovat obranu na hranicích s ním?

Stále nevnímám Rusko jako hrozbu. Nebezpečí pro naši civilizaci přichází ze zcela jiného směru. Rusko Severoatlantická aliance obklíčila, až to vypadá, že generálové si přejí, aby ke konfliktu s Ruskou federací došlo. Zkracováním vzdálenosti dochází ke kratším reakčním časům na případný útok od jedné ze stran a samozřejmě to zvyšuje nebezpečí omylu. Naše armáda je rozsahem a vybaveností dostatečná. Zvýšení rozpočtu je možné, ale bude na úkor jiných resortů.

V rámci debaty nad tímto tématem padla myšlenka, že bychom měli usilovat jak o stálé vojenské základny NATO, případně USA na našem území, tak o umístění prvků americké protiraketové obrany u nás, což jsme dříve odmítli v případě radaru v Brdech. Získalo by to vaši podporu?

Jsme členy NATO a tak každé naše kasárna jsou posádkou NATO. Pokud tady kdokoliv chce armádu USA a zve na naše suverénní území tuto cizí armádu, chová se stejně jako ti, kdo poslali zvací dopis do Moskvy před srpnem 1968. Najděte rozdíl.

Jak se díváte na občasné návrhy na zrušení sankcí proti Rusku? Sdílíte všeobecné přesvědčení, že navzdory tomu, že Putin má obrovské hospodářské problémy, i nadále je schopen si držet podporu veřejnosti?

Sankce a izolaci od samého začátku považuji za nesmysl. Příčinou byl Krym a sestřelení MH 17 na Ukrajině. Krym odešel do náruče Ruské federace po všelidovém referendu, Kosovo Západ uznal, Krym ne. Kdyby se obyvatelé Krymu zachovali jinak, měli na svém území stejná jatka jako na východě Ukrajiny. Chápu jejich hlasování i jako pud sebezáchovy. Sestřelení MH 17 nebylo dodnes řádně vyšetřeno, řada otázek nebyla odpovězena. Sankce byly díky tomu prodlouženy, satelitní snímky, které představitelé USA slibovali, když se ještě z trosek kouřilo a měly údajně prokazovat místo odpalu rakety, zveřejněny nebyly. Velmi to připomíná situaci před napadením Iráku, kde měly být zbraně hromadného ničení, které se dodnes marně hledají.

Když hovoříme o Rusku, i v rámci boje proti ruské propagandě vznikne na Ministerstvu vnitra od příštího roku Centrum terorismu a hybridních hrozeb. Jak se u nás údajná ruská – ale i další – propaganda projevuje? Jakými prostředky s ní může 30 analytiků na vnitru bojovat?

Dějiny se opakují. Kruhem jsme se vrátili před rok 1989. Tenkrát byly štvavé vysílačky, dnes žijeme v době internetu a není problém si přečíst dnešní noviny kteréhokoliv státu světa. Jak nám chtějí zakázat surfování – nevím. A pokud někdo chce sledovat, co čtu, pak buduje novou StB. Díky nechci.

Roman Joch prohlásil, že ve chvíli, kdy ruský voják překročí hranice kterékoli z pobaltských zemí, bude správné okamžitě smazat proruské servery a po dobu konfliktu s Ruskem internovat redaktory proruských webů. Kde je míra svobody slova třeba i v případě, kdyby nastal vojenský konflikt?

Nestrašte. Dokud bude prezidentem Putin, nic z toho se vyprovokovat nepodaří. Ostatně nedávno jsem četl pěknou úvahu, jak by to vypadalo v obráceném gardu – Kanada rovná se Ukrajina a Ruská federace v roli EU či USA. To by byl fičák.

Nakolik je podle vás legitimní diskutovat o samotné geopolitické orientaci naší země, tedy členství NATO a EU? Objevují se výklady, že o těchto věcech se ani diskutovat nesmí, referenda jsou nepřípustná a tak dále.

Pokud nebude možné o naší budoucnosti ani diskutovat, budeme žít v totalitě nebo otrokářské společnosti. Mlč, pracuj a plať daně. To není demokracie. Smutné je, že tato hesla vyhlašují lidé, kteří se tváří jako demokraté. Chovají se jako bolševici raného stadia.

Rakouské prezidentské volby nakonec těsně vyhrál exšéf Zelených Alexander Van der Bellen. Přesto jde o historický úspěch tamních Svobodných. Jak může pokračovat trend růstu dalších podobných stran v Evropě – Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta a tak dále?

Pokud bude vyhrávat extremní pravice, nečeká nás v této kotlině nic hezkého. Pokud selže naše reprezentace, budou opravdu posilovat. Co předvedlo Německo v minulém století, nemusím snad připomínat.  

A co může tento trend znamenat do budoucna? Trvalé ochlazení Evropanů vůči imigraci? Rozvolnění či úplný rozpad EU? Nebo dokonce, jak uvádí Appelbaumová, nástup „národního“ socialismu – míněno nikoli ve smyslu nacismu, ale spíše například prvorepublikových národních socialistů, jako kombinace národovectví a silné role státu v ekonomice a sociálního zajištění?

Pokud se demokraté budou projevovat jako slaboši, neschopní pro svůj lid, který je volil a který mají zastupovat, zajistit základní potřeby – mezi které patří bezpečnost, spokojené a klidné stáří a fungování státu –, čekají nás špatné časy. Migrace miliónů do Evropy z jiné kultury vygeneruje dříve či později občanské nepokoje velkého rozsahu. Jsem velmi rád, že náš ministr vnitra se od začátku krize vyjadřuje odmítavě k přijímání podle kvót a opakovaně požaduje ochranu vnějších hranic EU, a ilegální migraci – což je drtivá většina – odmítá. Podobný postoj zaujímá i premiér.

Turecko opakuje hrozby, že v případě nezrušení vízového styku pustí do Evropy migrační vlnu. Jak postupovat – dát Erdoganovi, co chce, nebo opevnit řeckou či makedonskou hranici?

Opakem by byla rezignace na pravidla styku mezi státy. Turecký prezident se chová jak hulvátský sultán, který vydírá své sousedy. Vyhovět nelze. Každý fungující stát vlastní hranice hlídá a do země pouští jen oprávněné.

Větším problémem může být migrace z afrických zemí přes Itálii. V Libyi je připraveno na cestu do Evropy milion lidí, další utíkají už i z Egypta. Jak tomu čelit? Komu máme pomáhat a komu ne? Nakolik je v našich silách pomáhat v místě a řešit situaci přímo v Africe, aby lidé neměli důvod utíkat?

Je třeba diplomaticky rychle ukončit konflikt v Sýrii. Západ platí za své vměšování do vnitřních poměrů nejen Sýrie, ale také Libye a dalších států Afriky. Pomoc může mít různé formy. Bombardéry tam už byly, raději bych pro národy viděl pomoc typu odsolovacích zařízení na výrobu sladké vody, zavlažovací systémy, pomoc hladovějícím dětem a vytvoření prostoru k žití. Své mají na svědomí i klimatické změny.