Před více než rokem jsme spolu dvakrát hovořili o riziku použití jaderných zbraní v Evropě. Byl jste tehdy velmi pesimistický. Z vašeho pohledu – nakolik se za rok změnila bezpečnostní situace v Evropě? A jde o posun spíše negativní, nebo pozitivní?

Bezpečnostní situace nejen v Evropě se od našeho posledního rozhovoru o jaderných zbraních jednoznačně zhoršila. A to velmi podstatným způsobem. Zvýšilo se rovněž riziko neočekávaného použití jaderných zbraní na území Evropy.

Vloni v březnu jsme ještě nic nevěděli o připravovaném provokativním cvičení NATO Saber Strike 2016, aktuálně probíhajícím v bezprostřední blízkosti hranic Ruska a kaliningradské oblasti na území Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Cvičící technika po „spanilé“ jízdě Evropou tentokrát v Pobaltí zůstane jako součást „podpory NATO“ tomuto regionu.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Ani zdaleka také nebyl znám rozsah migrační tsunami doslova a do písmene se řítící na Evropu, budoucností byly i teroristické útoky v Paříži a v Bruselu, samotném srdci EU a NATO. Sice už byla zřejmá organizační a bezpečnostní impotence nejvyšších orgánů EU, ale v průběhu roku 2015 a první poloviny roku 2016 se ukázala v plné nahotě.

Migrační krize během uplynulého roku odhalila rovněž absolutní závislost NATO na USA. Odmítnutím žádosti o pomoc při zvládání migrační krize hraničním zemím Schengenu se velení Aliance v podstatě postavilo proti vlastním členům a dalo jasně najevo, čí zájmy v Evropě zastupuje.

Konkrétní hrozby, které vypluly na povrch v souvislosti s proudy migrantů bez potíží překonávajících vnitřní hranice EU, rovněž odhalily, že naprostá většina evropských zemí NATO nedisponuje až na výjimky armádami schopnými zajistit jejich obranu a územní integritu, a fakt, že tvrzení evropských politiků o klíčové roli NATO v zajišťování jejich bezpečnosti je jen obří lež.

Téměř nikdo nepředvídal triumfální návrat Ruska na globální scénu prostřednictvím půl roku trvající intenzivní kombinované letecké operace v Sýrii zahájené koncem září 2015. Nové zbraně, zejména inteligentní letecké pumy a výkonné střely s plochou dráhou letu, spolehlivost použité letecké techniky, nečekaně kvalitní logistické a organizační schopnosti ruské armády, nevídaná informační otevřenost celé operace a především rozsáhlá diplomatická aktivita vyvinutá Ruskem na její podporu a zajištění dosažených cílů zaskočily nejen většinu bezpečnostních analytiků a expertů, ale především způsobily bolení hlavy prakticky všem západním politickým představitelům včetně reprezentace USA.

Uvážlivá reakce Ruska na sestřelení letounu Su-24M tureckými stíhačkami navíc znamenala prakticky okamžité vyloučení tureckého letectva z účasti na syrské kampani, což byla pro Turky, do té doby beztrestně bombardující kurdské cíle na území Sýrie, poměrně tvrdá rána. Ruská opatření v podstatě znamenala de facto vyhlášení bezletové zóny nad podstatnou částí Sýrie a Rusové dali jasně najevo, že „na to mají“ rozmístěním protiletadlových a protiraketových systémů S-400, prostředků radiotechnického boje Krasucha-4 a nasazením nejmodernějších letounů Su-35S k ochraně bombardovacích misí nad územím ovládaným IS a jeho spojenci.

Ani Čína loni ještě nedávala zdaleka tak jednoznačně najevo, že hodlá USA zcela vytěsnit z Jihočínského moře; stejně tak jen málokdo čekal, že Rusko razantně zahájí remilitarizaci svých polárních oblastí a rozhodne o vybudování letecké a námořní základny na jednom z Kurilských ostrovů, o které vede letitý spor s Japonskem.

Dobře, ale to vše jsou vlastně konvenční vojenské „hrátky“. Proč se vlastně domníváte, že riziko použití jaderných zbraní v Evropě roste?

Mám pro to několik zásadních důvodů. Tím na první pohled nejméně důležitým, ale nejvíce viditelným jsou mediální aktivity. Donedávna bylo téměř umění najít i ve specializovaných časopisech byť jen zmínku o jaderných zbraních. Dnes se lze vcelku běžně setkat se články nejen o jejich odstrašujících vlastnostech, ale i s úvahami o potenciální výhodnosti jejich případného nasazení v lokálních konfliktech, s bagatelizací jejich následků atd. atd. Připadá mi to jako svým způsobem příprava lidí na jejich případné použití.

Jaderné mocnosti sice proklamativně snižují počty svých jaderných zbraní, ve skutečnosti je však pouze převádějí do nižších stupňů bojové pohotovosti nebo je modernizují. V průběhu roku 2016 zahájí například USA v Evropě rozmísťování modernizovaných původně neřízených jaderných pum B61 o ráži 0,3 až 340 kilotun, nyní vybavených systémem přesného navedení a Rusko jako reciproční opatření přisune ke svým západním hranicím raketové systémy Iskander.

Velkým problémem je zvyšující se počet příznaků faktického selhávání mezinárodního systému kontroly nešíření jaderných zbraní. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) byla základem jaderné bezpečnosti světa 46 let, od března 1970. Dnes její signatáři jen bezmocně přihlížejí jejímu faktickému zániku.

A konečně posledním důvodem je fakt, že Evropa sama sebe vmanévrovala do situace, kdy se stala de facto zbytečnou. S výjimkou Ruska nedisponuje zásadními zdroji surovin, a pokud ano, jejich těžba je utlumena natolik, že obnova by trvala i desítky let. S výjimkou automobilového průmyslu nedisponuje ani zásadními výrobními kapacitami a díky finanční krizi přestává být zajímavá i jako spotřebitelská oblast. Jako vojenský spojenec je naprosto nepoužitelná, protože evropské země nedisponují reálnou vojenskou silou. Není schopna bránit ani sama sebe a stává se vojensky i politicky pouhým balastem.

Tato situace je vysoce riziková, protože Evropa začíná být pro globální hráče zajímavější jako prostor pro investice do případné budoucí poválečné obnovy než jako ekonomicky silný partner v obchodních vztazích, sebevědomý vojenský spojenec při zajišťování světové bezpečnosti a hrozba pro případné agresory.

Selhávání mezinárodního systému kontroly nešíření jaderných zbraní? Jak to myslíte?

Ke smlouvě NPT se uprostřed studené války postupně připojilo celkem 189 států (včetně „oficiálních“ jaderných mocností), což je historicky nejvyšší počet signatářů jediné smlouvy. Mezi země, které smlouvu v době vzniku ani později nepodepsaly, patří tzv. „neoficiální“ jaderné státy (Indie, Pákistán a Izrael).

Historicky prokázala smlouva mnohokrát svou účinnost. Severní Korea, první a zatím jediná země, která od smlouvy v roce 2003 v plném rozsahu odstoupila, si tímto krokem vysloužila nejen ostré odsouzení na půdě OSN a tvrdé mezinárodní sankce, ale i (minimálně veřejné) odsouzení a pokárání ze strany svého hlavního spojence – Číny. Egypt v roce 2013 sice přerušil rozhovory o nešíření jaderných zbraní na Blízkém východě, od smlouvy však neodstoupil. Stejně tak je nadále signatářem smlouvy i Írán, který byl až do začátku roku 2016 cílem tvrdých sankcí USA a EU za aktivní jaderný program, údajně vedený snahou získat vlastní jaderné zbraně.

Smlouva NPT má množství slabin. Především je založena výhradně na konsenzu zúčastněných stran. Z jejího porušení nebo dokonce z odstoupení automaticky neplynou žádné sankce a je v podstatě nevymahatelná. Sankce proti státům, které ji nedodržují, jako v případě Severní Koreje nebo Íránu, jsou opět pouze otázkou konsenzu signatářů.

Ani jaderné mocnosti nedodržují úzkostlivě všechna její ustanovení (zejména v oblasti postupného jaderného odzbrojování). Toho využívají ekonomicky silné státy jako Brazílie nebo Jižní Afrika, které měly jaderné ambice již v minulosti a nijak zásadně se netají ani těmi současnými a říkají: „NPT je plodem studené války, která již skončila, a má koloniální a rasistický kontext. My ji sice hodláme dodržovat, ale okolnosti nás mohou dotlačit do situace, kdy ji prostě budeme muset vypovědět!“

K prvnímu (a podle všeho zdaleka ne poslednímu) závažnému selhání mechanismů této smlouvy došlo v okamžiku, kdy Saúdská Arábie získala bojově použitelné jaderné zbraně a know-how na jejich údržbu a použití od Pákistánu jako protihodnotu za spolufinancování jejich vývoje. Potvrdily se tak odhady expertů z přelomu desetiletí, že během pěti až deseti let můžeme očekávat, že se klub vlastníků jaderných zbraní potichu rozroste minimálně o Saúdskou Arábii, Írán, Turecko, Japonsko, Kanadu, Německo, Brazílii a Egypt.

Problém je také v tom, že svůj vliv ztrácí i MAAE, která nedokázala zabránit opakovaným ztrátám uranu, plutonia a dalších štěpných materiálů. Pro představu – k výrobě jaderné nálože o mohutnosti desetin až jednotek kilotun TNT postačuje (za předpokladu, že disponujete skutečně kvalifikovanými odborníky, příslušnými technologiemi a materiály) 2,5 kg curia 246Cm, 3 kg kalifornia 251Cf, z méně exotických materiálů cca 4,5 kg plutonia 239Pu nebo 5 kg vysoce obohaceného uranu 235U (to se významně liší od „kritických“ množství uváděných v populární literatuře). Ztracené množství štěpných materiálů, počítající se na stovky kilogramů, tak stačí k výrobě slušně ničivého jaderného arzenálu.

V současné době jsou tak na vysoce citlivém Blízkém východě minimálně dvě země vlastnící jaderné zbraně – Izrael a Saúdská Arábie. Velkou neznámou je Turecko, které je sice formálně jen „uživatelem“ tzv. sdílených jaderných zbraní USA v podobě jaderných pum B61, zásadní otázkou však je, zda nedisponuje i vlastním vysoce utajeným jaderným arzenálem stejného původu jako Saúdská Arábie. Některé signály tomu nasvědčují.