Tentokrát slavíme 17. listopadu třicáté výročí. Pokud jde o ideály listopadu 89, kde je naše země v porovnání s rokem 2009?

Na jednu stranu můžeme být hrdí na to, že žijeme v demokracii a svobodě, že se naší zemi daří ekonomicky, že máme, alespoň prozatím, dobré zdravotnictví a funkční sociální systém a v porovnání s jinými evropskými zeměmi i nízkou úroveň chudoby. Na druhou stranu má tento úspěch i druhou, méně pozitivní stranu. Svobodu, které jsme po roce 1989 dosáhli, začíná vláda stále více ohlodávat. Roste počet úředníků, zvyšují se daně, objevují se nové a nové regulace, které omezují svobodné podnikání a rozhodování lidí. Principům demokracie a svobody se ale zpronevěřují často i ti, kteří stojí na druhé straně, političtí aktivisté, kteří vládu nejen kritizují, ale verbálně ji chtějí i svrhávat. Jsou to často lidé, kteří pro změnu chtějí určovat, jaký názor na politiku je ten jediný správný, nepřipouštějí diskusi a názorové oponenty škatulkují. Já, například, plně respektuju, že se lidé sejdou na demonstraci a vyjádří svůj nesouhlas s vládní politikou, pokud ale organizátoři dávají vládě ultimáta a požadují její konec, pak tito revolucionáři projevují stejně slabý cit pro demokracii jako vládní poslanci, kteří chtějí v Parlamentu osekávat opozici čas na vyjadřování.

Možná si to ti aktivisté neuvědomují, ale byli to i oni, kdo dnes kritizované vládě Andreje Babiše umetali cestu k vládě zpochybňováním polistopadového vývoje, opovrhováním politickými stranami a negativismem, který budil dojem, že se v Česku jen krade a podvádí. Ano, někteří politici skončili jako korupčníci, ale do politiky přišly také stovky normálních pracovitých lidí, z nichž se stali třeba starostové a zastupitelé, kteří opravili svá města, vybudovali čističky odpadních vod, spravili silnice, vystavěli domovy pro seniory nebo rozšířili školy. Řadu z nich znám a smekám před jejich pracovitostí a obětavostí.

I tehdy, po pádu Topolánkovy vlády, se tvrdilo, že země je nesmiřitelně rozdělená. Někdo podporoval ODS, někdo Paroubka. Navíc zuřila hospodářská krize. Jsme na tom dnes lépe než tehdy?

Jak se to vezme. Ekonomicky určitě, o tom není pochyb. Názorově bude země rozdělená vždycky, je opravdu dobré podívat se do minulosti a připomenout si, kolikrát jsme slýchávali apokalyptické řeči o rozdělené zemi nebo konci demokracie. Vždycky budou zájmy jednotlivých skupin občanů rozdílné, vždycky budou existovat různé názory, vždycky budou v politice selhávat jedinci a politické strany měnit kurz a buďme rádi, že se můžeme veřejně střetávat, třeba i hádat, a využívat svobodu slova. A chraňme si ji.

Jako senátorka vždycky budu bojovat proti jakémukoliv pokusu svobodu slova omezit. Konkrétním projevem snahy o omezování svobody slova byl pro mne například postup ve Stálé komisi pro sdělovací prostředky při přípravě usnesením schválené Konference o svobodě médií k třicátému výročí. Kdy páni senátoři, jmenovitě pan senátor Marek Hilšer a pan senátor Mikuláš Bek, nesouhlasili s možností vystoupení pana Petra Žantovského a pana Jiřího Mikeše ani za možnosti, že budou zařazeni jimi navrhovaní řečníci. Konference tedy proběhla zcela jinak – již bez usnesení komise – a já jsem rezignovala na členství v této Stále komisi pro sdělovací prostředky. Asi mám z minulé doby větší vnímavost pro zákazy svobody projevu a cenzuru. Na tom se tedy podílet nebudu a nemohu nést zodpovědnost za takové jednání a postupy.