Zemřel Miloš Jakeš, kterého čtenářům netřeba představovat. Pro většinu národa byl ztělesněním skomírajícího komunistického režimu, který se “starým soudruhům” postupně hroutil. Co pro Vás osobně Jakeš ztělesňoval? Jak jste na jeho úlohu nahlížel v době, kdy byl generálním tajemníkem KSČ?

Komunismus se nezhroutil. Ustoupil populistickému “nejsme jako oni”. Jsme masírováni jeho hrůzami, avšak aby se mne někdo zeptal, jaké to tehdy bylo v kriminálu, se za třicet let od Havla ještě nestalo. Zato téma lustráků je novinářským orgasmem. Miloš Jakeš pro mne znamenal diskusi, ne rozkaz.

Vy jste Jakeše blíže poznal až v době polistopadové svobody. Jaké bylo Vaše setkání s ním? Ptal jste se ho, zda něčeho lituje či zda by něco dělal jinak?

Do epicentra Ústředního výboru Komunistické strany jsem tehdy viděl jen zvenčí. I tam však byly bitky na úrovni podrazů v současné státní správě. Kdybych je konkretizoval, zavřou mne za možnou předpojatost blížící se možnosti ohrožení bezpečnosti státu. S Milošem Jakešem jsem se rád scházel. Nevěděl, že jsem po Listopadu 89 přebíral kancelář generála Lorenze - mimochodem, píšeme si a těším se na setkání - prošly mi rukama metráky písemností našich spících agentů v zahraničí a stovky udání našich spoluobčanů, rozkaz, že se z evidence mají vyjmout jména představitelů Občanského fóra atd.

Nikdy mne nenapadlo použít slova "litovat", většina tzv. udání byla a zůstává od obyčejných občanů, našich sousedů z vedlejšího baráku. V Jazzové sekci jsme pouze několikrát publikovali tzv. rešerše o činnosti Jazzové sekce psané zaměstnanci ministerstva kultury. Všechny jsme osobně znali - a oni kamarádili s námi. Neváhali s udáními zajít za soudkyní, jak svědčí záznam. Policie pak musí konat. Jako dnes. Vůbec nezáleží na režimu. 

Miloš Jakeš chtěl s lidmi diskutovat a i rozkaz v Listopadu, aby do ulic vyšly beze zbraní milice, jako důkaz síly KSČ, za pár hodin odvolal. Pracoval jsem ve skladu. Přišel za mnou náčelník vrcholové X. správy StB. Dřepnul na bednu - židle jsme neměli: Pane Srpe, ty toho na vás zase naházeli…

A to první setkání s ním?

To bylo v hospodě U tygra, kde jsem se potkával s Hrabalem a Joskou Skalníkem. Tehdy jsme tam slavili něčí narozeniny, byl tam blázinec a najednou někdo přistoupil a řekl mi, že mě s někým seznámí a posadil mě k jinému stolu. Tam už seděl Jakeš. Byl to rok 1982 nebo 1983. A tak jsem se s ním dal do řeči. Zajímalo mě spousta věcí, proč vůči nám režim tak šel. Nechal jsem ho mluvit a pak jsem mu vyprávěl, co jsme zažívali s vydáním Hrabala, jaké komplikace a překážky, on jenom mlčel a já se začal potit. Měl jsem strach, že na mě něco vypálí nebo co udělá. Reakce mě šokovala. On se na mě jen překvapeně podíval a řekl: A co komu na tom vadilo?

Přitom když nás za to před tím sebrali, policajti říkali, že jim na tom nic nevadí, ale vadí to “těm nahoře”. No a tak jsem seděl u toho “stropu”, u “toho nahoře” a ten řekl tohle.

Po listopadu 1989 bezpočet komunistických kádrů převléklo kabát a se stejnou vervou se přizpůsobili novému uspořádání. Jakeš k nim nepatřil a vždy hájil socialismus jako nejlepší systém fungování společnosti. Jak si vysvětlujete, že ani pod tíhou svobodného vývoje společnosti a všech negativ bývalého režimu jako perzekuce jinak smýšlejících včetně jejich věznění nebyl Jakeš ochoten ustoupit a uznat zločinnost režimu, který reprezentoval? Myslíte, že si to snažil sám obhájit a tyto věci nepřipouštět pro vlastní klid?

Je zesměšňován za improvizovaný projev v Červeném Hrádku. On však jen reagoval na podpisy normalizačních umělců, kteří podškrábli jakousi petici proti vedoucí úloze Komunistické strany. Byl šokován, že většina z nich lezla horem dolem do ředitelen Pragokoncertu, Ústředního výboru Komunistické strany, Pražského kulturního střediska, Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, Ústavu marxismu a leninismu a dalších, aby získali kšefty zejména v Sovětském svazu. A čím déle na východě kšeftařit, tím lépe. Sověti platili tuzexovými bony. Tito artisté usilovali, aby nejvyšší soudruzi měli čestné lóže v prvním patře Lucerny, nedej Bože, kdyby některý během koncertu odešel. Ze západu jim vozili drahé pozornosti od míšeňského porcelánu po digitální hodinky, vědělo se, že za úplatek 400 bonů je týdenní turné po Japonsku atd. Unikátní je žádost světaznalého tvůrce, žádající nejvyššího soudruha, aby pokřtil jeho novorozeně. Rudí profiartisté věděli, který soudruh už není na vodku, ale plzeňské – tedy na tiskovku nakoupit. Častý mír nad touto krajinou byl o víkendech na zahradách utlačovaných umělců při hraní karet se soudruhy z nábřeží, tedy centrály ÚV KSČ.

A náhle podpis pod peticí. Nebudu jmenovat slavnou bigbeatovou kapelu, která petici podepsala. Další den přiběhla rozklepaná a jména se vymazávala. Hraje dodnes. Nebudu popisovat zpěvačku, hysterku, která se obratem od podpisu distancovala, když jí to bylo soudruhem vytknuto.

Díky tomu měli mnozí kumštýři mnohonásobně vyšší příjem než velitelé státu. Jakeš to neříkal kvůli penězům – jen nebyl navyklý na politickou prostituci tohoto druhu. Byl svůj od dělňase ke špičce československé státní správy.