V jakém stavu je podle vás dnešní česká společnost? Kam jsme se od listopadu 1989 posunuli?

Na úvod je nutno říci, že je mi 55 let, jsem příznivcem tradice, čestnosti, slušnosti, rozumu a odvážného kritického myšlení, které musí být pravdivé a postavené na objektivních argumentech. Ostatně jedním z mých celoživotních  vzorů je T.G.M., který mimochodem prohlásil: „Co není pravdivé, není veliké.“ Měl odvahu být proti Rukopisům, hájil Hilsnera, byl aktivní proti klerikálům. V české společnosti v podstatě začínal jako rebel a její nejhanobenější člen. Jeho celý život je fascinující příběh odvahy, osobní statečnosti v činech i slovech, vysokého vzdělání, pevných postojů, morálky a kázně, cílevědomosti a pracovitosti, jak říkal můj přítel dr. Mahler, „v podstatě jsme si ho ani nezasloužili“. Jsem bezpartijní a ve svých názorech se snažím být objektivní a neovlivněný. Absolvoval jsem práva, historii, techniku i ekonomii, do určité míry jsem skloubil své technické i humanitní poznání. Mám rád knihy, přemýšlení, inteligentní lidi i humor, optimismus, ale hlavně odvahu ke kritickému statečnému myšlení podpořenému vzděláním, zkušenostmi a objektivními argumenty.

Dnešní česká společnost je podle mého názoru v těžké krizi duševní i morální, každý má potřebu bojovat s každým. Ale to je bohužel, zdá se mi, výrazem do určité míry i vývoje celosvětového. Rád čtu, jak fungoval svět ještě před 80 lety. A my? Rozpad tradičních hodnot, tedy morálky, rodiny, lidských vazeb, boj mezi lidmi i v rámci rodiny, honba za pozlátky a chimérami, materialismem a konzumem, ve kterém je spatřováno měřítko úspěšnosti života a štěstí, nevymahatelnost práva, složitost života, způsobená byrokracií, nedokonalými službami, rušením spojů, výrobky programově vyráběnými s funkčností těsně po záruce, komplikovanou státní správou, korupcí, neobjektivními médii a průzkumy... občan má stále jaksi co dělat a má stále méně času na sebe, na přemýšlení, na své koníčky a na své blízké. Zdá se mi, jako bychom byli dávno za zenitem, že dobře již bylo. Když zapnu ledničku z roku 1965 a ona spolehlivě naskočí, čtu-li, jak po 25 letech bez jakékoli údržby naskočil motor autobusové prodejny (1958) a autobus odjel, vzpomenu-li na mé rodiče a lidi jejich generace, kteří spolu vydrželi celý život, na jejich spokojený harmonický život v lásce, vzájemné úctě a respektu, vzájemné pomoci a podpoře, dále na hrdiny, kteří proslavili náš národ a stát, i na ty, kteří padli při jeho obraně a které dnešní mladá generace ani nemá potřebu znát a své vlastenectví omezuje na alkoholické orgie při sledování sportu, při dosažení „měkkého formálního vzdělání“, často na soukromé škole získá pocit vševědnosti a neskutečného sebevědomí, jsem při konfrontaci s dnešní realitou smutný. Připomíná mi to pád Říše římské, a pokud nedojde k nápravě, jsem přesvědčen, že bude ještě hůře.    

Co občanské svobody? Jistá část české společnosti nese velmi nelibě proud změn, který přichází z Evropské unie. Máte pro euroskepticismus pochopení? Obávají se tito lidé oprávněně? Prospívá nám členství v EU?

V problematicky vymahatelném právu v dnešní soudní praxi, kdy je téměř vždy výsledek loterijního charakteru, který bývá znám po mnoha letech vyčerpávajících jednání, praxe různých výsledků v podstatě totožných sporů sousedních krajských soudů, praxe různých výsledků podle bydliště či politické příslušnosti jedné ze stran atd., občanská bezmocnost v sousedských sporech, bezmocnost vůči všem profesním komorám, správním orgánům, vůči všudypřítomné korupci a klientelismu... to vše nepřispívá k velkému optimismu. Zdá se mi, že Evropská unie měla smysl ještě do rozšíření v roce 1995, kdy sdružovala státy podobného typu, historického i ekonomického vývoje, mentality občanů. Žádná velká říše historie nevydržela, kromě Číny, po překročení kritické velikosti ji nešlo již efektivně spravovat. Dvojrychlostní euro, přemíra byrokracie, příliš velká rozdílnost jejích členů a neschopnost řídit výsadní politiky (pravomoce), mezi něž patří především společná obrana vnějších hranic, musí zákonitě vést k důrazným rychlým opatřením, jinak hrozí rozpad.        

Ano, k současné podobě EU mám pochopení pro euroskepticismus, plně chápu a držím palce Britům k jejímu opuštění. Ne nadarmo je to kolébka evropských občanských svobod, více než 140 let před popravou krále za francouzské revoluce (1793) došlo k popravě krále anglického (1649), anglické zákony obdivoval i Napoleon. A daly základ legislativě americké. Přestože se zde poprvé začal rozvíjet kapitalistický způsob výroby, vyhrál zde v anketě o největšího myslitele tisíciletí v roce 2000 Karel Marx před Albertem Einsteinem. Ačkoli mám nějaké výhrady i proti Británii, zdá se, že je to nejkvalitnější evropská země z hlediska průměrné míry statečného projevu kritického myšlení jejích občanů. Na druhé místo bych kladl Francii a na třetí Německo. My jsme bohužel jen silní po hospodách a občas na domácí politické scéně, politici jsou občas jednotní a rozhodnutí bojovat do posledního dechu a vždy v zahraničí slavně kapitulují. Výjimkou byl jen do určitého okamžiku Alexander Dubček (1921–1992), vždy František Kriegel (1908–1979), v posledních letech máme jen dva silné politické hráče, Václava Klause a Miloše Zemana.    

Objektivně nevím, kteří lidé jsou euroskeptiky, neboť znám inteligentní lidi z obou táborů. Patrně vedle inteligence rozhoduje ona míra osobní statečnosti, kterou mohou veřejně projevit, pokud tu statečnost pochopitelně mají a pokud mají důvod ji projevit.      

Na druhou stranu si myslím, že sympatie k EU mohou pramenit z neznalosti reálií, pohodlností po hledání informací, ze strachu mít a hájit jiný názor, odlišný od prostředí, v němž se dotyčný pohybuje a třeba buduje i svou kariéru, v neposlední řadě i z naivity. V neposlední řadě to mohou být eurofandové, kteří buď ve strukturách EU pracují, nebo jsou to mladí lidé, které baví cestovat. Ale to bylo možné i před naším vstupem do EU. Po seznámení se s realitou a cenovými úrovněmi ve srovnání s našimi platy se každý rád vrátí.