V souvislosti s potravinovou soběstačností mluvíme v našem seriálu také o suverenitě státu. Jak velkou to podle vás má spojitost? Není to jen strašení lidí? 

Potravinová (a energetická) soběstačnost je Achillovou patou bezpečnosti (a tudíž i suverenity) každého státu. Čím menší a nevýhodněji položený stát, tím je méně pravděpodobné, že by mohl být úplně soběstačný. Asi to ani není žádoucí, protože by se to mohlo v lecčems velmi prodražit, čímž by zase klesala jeho konkurenceschopnost. 

Potravinová soběstačnost státu by měla být v zásadě taková, aby v nouzovém režimu umožnila lidem přežít. Musí tedy vyloučit nebo co nejvíc omezit strategické závislosti. 

Pro ilustraci: v oblasti energetické, co se dodávek plynu týče, jsme v druhé polovině devadesátých let dosáhli diverzifikace ve výši zhruba čtvrtiny dodávek nezávislých na ruských zdrojích: hned s námi Rusové jednali s větším respektem a dojednali jsme velmi výhodné dlouhodobé kontrakty, které nám leckdo záviděl. To se samozřejmě netýká jen Rusů, to je obecná zkušenost.

Fundamentální důležitost potravinové soběstačnosti můžeme vidět doslova od prvního dne vzniku Československa. Dne 28. října 1918 v ranních hodinách převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru nejprve Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Téhož dne Národní výbor zajistil též kontrolu nad železnicí a poštami. A bylo.

A ještě jeden aspekt z oblasti lidských práv. Existuje rádoby vznešené pojetí různých bojovných ideologů, které vnucují všem, ať už o to jeví zájem, či nikoliv. Pak ale existuje „přízemní“, praktické pojetí zkušených a moudrých osob, jako byl například diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich. Ten tvrdil, že prvním lidským právem je být naživu, to znamená také mít co jíst.

Dnes se konečně rozvíjí debata na toto téma. Jak tomu bývá, je poučená teprve až na vlastní kůži zažitým privatizačním šokem z počátku devadesátých let, kdy by ti privatizační teoretici bývali prodali snad i vlastní babičku. 

Lukáš Jelínek píše (Právo, 19. 5. 2020), že stát by si měl ohlídat klíčová odvětví. Naprosto souhlasím a dodávám, že veřejným úkolem je zase ohlídat, aby z toho nebylo zasypávání tunelů či různé „malé domů“. Například aerolinky rozhodně nepatří do výměru „kritické infrastruktury“. Ta je páteří státu, tu by měl stát vlastnit, nebo alespoň mít blokační podíly ve všem, co k ní patří a kam stát ze sebezáchovných důvodů dává peníze.

K velkým problémům posledních let je nedostatek vody. S tím ale souvisí také práce zemědělců, kteří vodu nedokážou na poli zachytit. Je to ale jen jejich chyba? Chybí nám vyvážená živočišná a rostlinná výroba. Proč? Kdo nutí naše zemědělce hospodařit tak, jak hospodaří?

Nebudu fušovat do zemědělství, ale z toho, co vím, a z procesů odehrávajících se v EU obecně soudím, že zemědělci jsou místo do péče o půdu nuceni do podnikání, aby se uživili. Změnit způsob svého hospodaření žádoucím směrem, který by znamenal i větší udržení vody v půdě, je pro spekulanty v zemědělství kvůli eurodotacím nemyslitelné, a u těch skutečně hospodařících to je z ekonomických důvodů zřejmě obtížné, ne-li dokonce nemožné.