Evropa stále zcela nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa jen tak a bude pak opět čelit dalším teroristickým útokům, masovému obtěžování žen, hromadným pouličním bitkám a podobně? Prozatímní opatření, jako bylo zřízení pohraničních a pobřežních sil o kapacitě pouhých 1500 členů bez patřičných pravomocí a nejistá dohoda s Tureckem, nás zřejmě nespasí. Co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat opravdu razantně a v zájmu většiny obyvatel?

Situace se oproti minulému roku podstatně změnila, a to především zavřením nebo ztížením tzv. balkánské cesty. Zatímco se v Bruselu planě moralizovalo a schvalovaly se kvóty (jak jsem říkal od začátku, jsou k ničemu), státy skutečně vystavené migrační vlně se chovaly racionálně, což mělo efekt mnohem silnější než dohoda s Tureckem. Přesto má ale podpora tří milionů uprchlíků v Turecku stále smysl, je v našem zájmu, aby tito lidé zůstali co nejblíže svých domovů a bylo o ně dobře postaráno. Nicméně uvidí se až na jaře, zda se nebude opakovat situace z minulých let. Podstatně tvrdší postup bych rád viděl na mořské hranici mezi Libyí a Itálií. Pašerácké gangy, nepochybně propojené s islamistickými teroristy, si z lidského neštěstí udělaly obrovský byznys a Evropa je v tom podporuje. Musejí vědět, že podnikání skončilo a že jejich lodě se k evropským břehům nedostanou.

Nástup Donalda Trumpa do Bílého domu patří jistě mezi nevýznamnější události letošního roku. Jakým směrem se bude ubírat jeho politika, se začíná nyní už pomalu vyjasňovat. Bylo například oznámeno, že ministrem zahraničí se stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“ politik, který vystupuje proti sankcím vůči Moskvě. Je už více zřejmé, co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skutečně skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak některé známé osobnosti tvrdí?

Na skutečnou politiku Donalda Trumpa a jeho administrativy si musíme stále ještě počkat. Rozhodně bude v politice Spojených států více pragmatismu a méně ideologie než dříve, což není nutně špatná věc. Pokud jde o výběr Rexe Tillersona, tedy člověka z byznysu a mimo dosavadní politický establishment, s jakýmkoli nálepkováním bych byl opatrný. Rusko i Čína zůstávají nadále geopolitickými rivaly USA a Tillerson se při obraně amerických zájmů na mezinárodní scéně může ukázat jako velmi tvrdý hráč, což je přesně něco, co nám dosud ve vztahu k Rusku chybělo. Mimochodem, Tillersona podpořila bývalá Bushova ministryně zahraničí Condoleeza Riceová.

Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje; a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme znovu jako v nedávné historii obětováni, tentokrát ale „novou“ Amerikou a skončíme ve sféře ruského vlivu, jak varují mnohé komentáře?

Nemyslím si, že by něco takového nastalo. Je pravda, že Putin v posledních letech usiluje o obnovu „Sovětského svazu“ v podstatě v jeho bývalých hranicích, s čímž souvisí i budování jakéhosi nárazníkového pásma od Pobaltí (mimořádně silná vojenská přítomnost poblíž hranic) až po Středomoří (Sýrie). Týká se to rozhodně Ukrajiny nebo kavkazských států, určitě ne Pobaltí nebo bývalých satelitů ve střední Evropě.

Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům. Nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny. Za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je také připomínáno nemalé množství amerických dluhopisů, které Peking drží...

Obchodní válku nepotřebuje nikdo, tím méně Čína se svými obrovskými dotovanými přebytky výroby. Přetahovaná mezi USA a Čínou, která nás nejspíše čeká, se ale kvantitativně odehrává na úrovni, která jde zcela mimo Rusko. To je – s výjimkou nerostných surovin – ekonomicky na mezinárodní scéně vlastně docela bezvýznamné. Zajímavý je v této souvislosti Trumpův plánovaný odchod od smlouvy TPP (transpacifická dohoda o volném obchodu), která byla de facto protičínským obchodním blokem. To naopak otevírá Číně nový manévrovací prostor. Pokud jde o ony dluhopisy, tomu argumentu jsem nikdy nerozuměl. Jde o obchodovatelné papíry, určitě není možno je vrhnout na světový trh najednou, protože tím by se staly bezcennými. Do Číny pojedu v dubnu, jsem zvědav, co tam o nových čínsko-amerických vztazích uslyším.

Obecně se ve světovém průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci a podobně. Je Evropa na takovou situaci vůbec připravena? Kde budou za pět deset a více let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje? Navíc nám na starý kontinent stále proudí desetitisíce uprchlíků z „třetího“ světa…

Vše zatím ukazuje na to, že 21. století bude stoletím Asie. Podnikavost, schopnost riskovat, dynamické myšlení – to jsou některé vlastnosti, které v posledních dvou stech letech přivedly Evropu a Ameriku na vrchol, nyní je vidíme spíše v Asii. Proto asijské investice v ČR vítám.

Nejsem ovšem přítelem nějakých katastrofických scénářů. Evropa je stále ještě bohatá a zdravá. Stačilo by, aby se evropští politici vymanili ze zajetí některých mýtů devadesátých let. Například o tom, že vše je potřeba podřídit boji s klimatickou změnou nebo chimérickým představám o vzniku „Spojených států evropských“. S klimatem ani drastické regulace a dotační programy neudělaly nic, zato evropský průmysl přestává být konkurenceschopný a stěhuje se jinam. Stejně tak prohlubování evropské integrace je ve znamení nárůstu nejrůznějších regulací, podvazujících růst. Je třeba deregulovat, ořezat drahý evropský sociální model, znovu se stát konkurenceschopnými. Jinak Evropu čeká pomalý, ale postupný úpadek.

Přibližujeme se skutečně finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Máme se obávat zejména situace v Itálii? Jsou Řekové už z ekonomických problémů venku, nebo budou znovu natahovat ruku? Může to ve světové ekonomice a finančnictví opět „bouchnout“? Které scénáře jsou podle vás reálné a dokáže se EU na něco takového připravit?

Řecko je v tuto chvíli mimo hru. Jde o zemi zcela financovanou zbytkem eurozóny, jejíž lídři si takto kupují zdání úspěchu a eura na věčné časy. Je to poměrně drahé, ale dokud s tím budou obě strany souhlasit, bude klid. Itálie se ukazuje jako velký problém, ale mnohem znepokojivější jsou zprávy z německého bankovního sektoru. Existuje zkrátka řada důvodů, proč nemáme vstupovat do eurozóny. Krize a to, jak relativně hladce jsme jí prošli, ukazuje, jak moc potřebujeme naši měnu, centrální banku a autonomní měnovou politiku. Euro zcela nepochybně není imunní proti další krizi a podle mě v současné podobě nemůže přežít, někteří budou muset eurozónu opustit.

Na závěr výrazné téma končícího roku – tzv. boj s dezinformacemi, fake news (falešné zprávy), ruská propaganda a podobně. Dá se proti tomu vůbec účinně bojovat?

Kde je možnost šířit informace, budou se šířit i dezinformace, to je přírodní zákon. Fake news se nevyhýbají ani klasickým médiím. Vzpomeňme například rok 2010 a fámu, kterou šířila všechna mainstreamová média, že totiž Česká republika zůstane v Bruselu stát „za dveřmi“ v souvislosti s nepodepsáním fiskálního kompaktu. S rozvojem internetu a sociálních sítí došlo vlastně jen k tomu, že tradiční žurnalistika ztratila monopol na vytváření zpráv. O ruských propagandistických „dovednostech“ nemám žádné iluze, dělali to vždy, už za studené války. Ale standardní média hlavního proudu ztrácejí důvěru nikoliv kvůli Putinovi, ale kvůli vlastní nekvalitní práci. Zaujatost a jednostrannost se bohužel staly průvodními jevy jejich práce. Lidé pak vyhledávají alternativní zdroje informací, bohužel mnohdy na pochybných nebo přímo dezinformačních serverech.

A ještě v souvislosti s předchozím dotazem. Pokud bychom srovnali letošní prokázanou činnost ruských informačních agentur, jako jsou Sputnik nebo Russia Today, které působí a ovlivňují veřejné mínění na Západě – a naopak činnost organizací spadajících do portfolia miliardáře Sorose a podobných dalších neziskovek, které vyvíjejí zištnou činnost spíše na Východě...  Kdo je ve svých kampaních, podle vás, úspěšnější? A do jaké míry je možné činnost těchto organizací, působících v protikladu, vůbec srovnávat?

Ovlivňování veřejného mínění v zahraničí bylo odjakživa běžnou součástí diplomacie a lobbingu, na tom není nic šokujícího. Je jasné, že lépe se tyto prostředky uplatňují ve svobodné společnosti, kde v podstatě neexistuje centrální kontrola informačních toků. Rozdíl je v tom, že na Západě existuje pluralita a nikdo nemá stoprocentní kontrolu nad informacemi, zatímco v autoritativních režimech, jako je Rusko, jde přímo o součást vládní či státní politiky.

O čem by během svátečního času měli přemýšlet lidé a zvláště pak evropští politikové, aby se poměry na starém kontinentu zlepšily a aby Evropská unie stále neupadala do nějakých dalších krizí?

Nemá cenu vymýšlet nové recepty. EU upadá do krizí jen proto, že bruselský establishment přehání ve všech ohledech své ambice. Nepotřebujeme více Evropy, ale naopak méně Evropy. Potřebujeme méně byrokracie, méně regulací, více atlantické vazby mezi Evropou a USA, více svobodného obchodu. Evropská civilizace byla historicky silná a úspěšná, je proto třeba se vrátit k osvědčené poválečné koncepci spolupráce národních států a propojování trhů, nikoliv vytvářet „nadnárodní“ demokracii nebo dokonce „postdemokracii“.