Meziroční inflace v Česku sice v červenci potřinácté za sebou zrychlila, ale růst o 17,5 procenta byl nižší, než analytici převážně očekávali. Předtím se dokonce objevovaly spekulace, že se v dohledné době můžeme stát v rámci EU zemí s úplně největším zdražováním, když před námi už jsou jen Estonsko, Litva a Lotyšsko s inflací mezi 19 a 21 procenty. Má být červencový výsledek známkou toho, že to tempo směrem k 20 procentům nebo i přes ně může začít opadávat?

Když pročítáte tyto zprávy, možná vás to neudeří do očí hned napoprvé, ale nakonec si všimnete jemného posunu rétoriky. Už se nemluví o tom, jak bude na různých místech světa akcelerovat tempo růstu inflace. Spíš se mluví o tom, že inflace sice mnohde stále roste, ale roste stále pomalejším tempem, zatímco dosud inflace rostla zrychlujícím tempem. A v některých zemích už dokonce inflace klesá.

Je to drobný posun naznačující, že vrchol inflace je z globálního pohledu dosud před námi, ale už není daleko. Oblastí, kde ke zlomu a dosažení vrcholu inflace nejspíš dojde naposledy, je Evropa. Evropa čelí víc než jiné oblasti jistým sebedestruktivním náladám – zejména se uzavírá před značnou částí surovin a energií, což cenu těch zbývajících dál žene výš. Celkově je ale průběh inflace celkem optimistická zpráva.

Víme, že přichází recese. A teď nechme stranou, že jsme si ji sami vyvolali chybnou hospodářskou politikou. A recese ještě víc podlomí spotřebitelskou poptávku. Tato složka inflace tedy bude pohasínat, inflace se přehoupne přes svůj vrchol. Ale další složky inflace minimálně v Evropě zůstanou dál v platnosti. Proto inflace klesne, ale přesto zůstane vysoko nad dlouhodobým průměrem.

„Jsem proti sektorové dani, tedy kdy se na nějaký sektor uvalí dodatečná daň,“ drží se předvolebních slibů ODS i svých pravicových zásad ministr financí Zbyněk Stanjura. Dá se mu proto odpustit, že zvažuje zavedení něčeho, co by nazval válečnou daní, kdy mají firmy mimořádné zisky nikoliv kvůli lepším službám, produktům či více zákazníkům, ale z důvodu vnějších okolností, takže to není sektorová daň, jak tvrdí?

Je to marketingový název pro to, čemu se v zahraničí říká „windfall tax“, případně daň z nadměrných zisků. Má to asociovat, že jsme ve válce (ve které my mimochodem jako ČR nejsme), proto válečná daň. Tedy měli bychom se uskromnit a kvůli válce něco zvládnout. Válečná daň zní uším veřejnosti lépe než sektorová daň nebo daň z nadměrných zisků. Už tady na počátku je zjevné, že je to tak trochu manipulace s veřejným míněním. Tak jak se zatím o dani mluví, s největší pravděpodobností by to byla vlastně klasická takzvaná daň z nadměrných zisků, tedy platily by ji nejspíš banky, energetické společnosti, možná i někdo další.

Buďme upřímní: V podstatě to není nic jiného než částečná „konfiskace zisku“, který vláda svévolně označí za nadměrný. Tato nadměrnost by se měla měřit tím, že nadměrné je vše, co přesahuje průměrný zisk za posledních 5 let. Jenomže když vezmeme v úvahu, že jsme tady měli pandemické roky, kdy zisk firem byl vše, jen ne normální, stabilní, předvídatelný či ovlivnitelný vlastní pílí, pak je to krutě nespravedlivé kritérium, které otevírá Pandořinu skříňku. Dláždí si cestu k tomu, aby se příště do hledáčku vlády dostal prakticky kdokoliv. Lze třeba říci: „Koukejte na hospodské! Během pandemie byli ve ztrátě, protože museli restaurace zavřít, teď mají nadměrný zisk, tak jim ho vezmeme, protože jsme ve válce!“

Zdá se vám to jako extrém? Jistě že je! Ale tady přeci není vůbec žádný ideologický rozdíl mezi tím ukázat na jednoho, nebo druhého! Není to ani poprvé, ani naposledy, co stát zneužil nějaké situace k manipulaci veřejného mínění tak, aby posílil státní sektor, víc vyždímal soukromý sektor, víc zvýšil daně, víc přerozdělil od soukromého sektoru směrem ke státním úředníkům. Posouvá to vnímání normality, je to v podstatě typická salámová metoda. A pokud to připustíme, nikdo si nemůže být jistý, že není příští na řadě.