S jakými pocity sledujete českou zahraniční politiku? Jak si vláda Petra Fialy v této oblasti vede?
Jste pro to, aby se výdaje na obranu každý rok navyšovaly o 0,2 % HDP? Anketa
Diplomat by řekl „s udivenými rozpaky“. Máme my vůbec zahraniční politiku, anebo pouze nastavujeme plachty podle směru větru foukajícího zrovna z Bruselu? Problémem ale není ve světovém měřítku malé Česko, ale celá EU a evropské státy NATO. Všichni jsou po Trumpově „ruské“ ofenzívě vyděšení jak Karkulka v černém lese. Přijde vlk, nebo nepřijde? Nejhorší je, že ministr Lipavský neví, kdo je vlk. Jestli Trump nebo Putin. Případně, a to by bylo pro Karkulku nejhorší, oba.
Podle premiéra Petra Fialy se jeho vládě podařilo vrátit Česku respekt v zahraničí. Co vy na to? Lze pozorovat nějaké konkrétní projevy tohoto respektu? Naopak je možné vidět, že se vládní zástupci neúčastní a nejsou zváni na řadu důležitých zahraničních setkání nebo odmítáni coby návštěvy v afrických či arabských zemích...
Co je nám platný respekt v zemích, které mají svých starostí dost a peněz málo? Kdyby se vládě podařilo vrátit Česku odbytiště, které jsme měli v minulosti…
Respekt si nevybudujeme, když budeme nesmyslně utrácet miliardy za šíleně drahé stíhačky F-35, když bychom místo toho vystačili s Gripeny a kvalitní protivzdušnou obranou. Zvlášť, když jsme si tím sice naklonili Bidenovu administrativu, která je ale už minulostí a k tomu zvládli svým arogantním přístupem zle poškodit naše vztahy se Švédskem.
Respekt si nevybudujeme, když slíbíme ukrajinskému režimu, že budeme krvácet za něj.
Respekt si nevybudujeme, když se budeme s Ursulou von der Leyenovou a ostatními evropskými byrokraty objímat před kamerami a souhlasně přikyvovat na jakýkoliv nesmysl, se kterým komise přijde.
Respekt nemůžeme vytvářet aktivistickou diplomacií založenou na černobílém vidění světa a přesvědčení, že musíme vnucovat druhým, jak mají žít.
My potřebujeme „chytrou“ diplomacii, diplomacii pragmatickou, tvrdě prosazující naše zejména ekonomické zájmy ve všech koutech světa. Na západě i na východě. Respekt se nebuduje na „statečném“ vymezování se vůči nepřátelům, ale na schopnosti vytvářet si spojence, partnery, komunikační kanály, propojovat a spojovat i zjevné protivníky.
Pokud jde o různá přijetí, nesměšoval bych blízkovýchodní politiku s tou ukrajinskou či evropskou. Ano, jsme země, která podporuje Izrael. Tak tomu je, a tak tomu bude i nadále. Odmítnutí návštěv v některých arabských či afrických zemích je daň za naše hlasování podporující Izrael a definující zlo tam, kde doopravdy je: v palestinské nenávisti a íránské poťouchlosti.
Potřebuje naše zahraniční politika od základu novou koncepci a shodu na formulování národních zájmů? Nezdá se, že by na našich národních zájmech panovala shoda, pokud vůbec vláda tímto směrem uvažuje. Spíš vidíme jen obecné fráze o „havlovské politice" a prosazování lidských práv...
V otázce je odpověď obsažena. Ano, potřebujeme od základu novou koncepci, na které se shodne jak vláda, tak značná část opozice. Koncepce musí být krutě pravdivá, opřená o analýzu výrobní a surovinové základny. Tou koncepcí nemůže být naivní představa o vývozu demokracie do všech koutů světa. Musíme si říci, odkud kam chce Evropa být Evropou. Prozatím má tendenci rozlévat se jako olejová skvrna. Na západě uvažuje o Kanadě, na východě by se nejraději rozlézala do Gruzie či Kazachstánu a myslí si, že Kazaši začnou myslet evropsky. Ne, nezačnou.
Asijská politika Ruska začala kolem roku 2000 ustavením Šanghajské organizace spolupráce a velkými námluvami s Čínou, Mongolském a Indií. Pokračovala založením BRICS. A od té doby se budují společné ekonomické struktury, logistické trasy mezi asijskými centry a společné obranné „protiteroristické“ struktury. Evropa musí deklarovat, s kým hodlá obchodovat a s kým válčit. Obojí nelze. Prozatím jsme pro celý východ, odkud do Evropy stále proudí ropa a plyn, ne zrovna přátelské země. Některé už zjevně nepřátelské. Západ stál kdysi jen o naši levnou pracovní sílu, ne o naši polistopadovou demokracii. To bylo v dobách konjunktury a silných sociálně demokratických vlád. V době úpadku a nástupu pravice nebude stát o nic. Pouze v několika málo oblastech jsme skutečně dobří. Ale vše ostatní neumíme tak dobře, aby to jiní (třeba v Číně či ve Vietnamu, Thajsku či Bangladéši) neuměli lépe nebo levněji. Jsme subdodavatelská ekonomika. Nejsme vrcholový integrátor a nejsme ani surovinové naleziště. Nejsme ani Silicon Valley. Máme už poměrně drahou pracovní sílu s velkými sociálními a zdravotními náklady.
Teď přišel Trump. Zanedlouho budeme stát před stažením amerických vojsk i jaderných zbraní z Evropy. Nedovedu si představit, že by model bipolárního světa mohl dál pokračovat. Bude velmi obtížné najít reálně peníze na vybudování „nového“ čistě evropského NATO. Ten německý půlbilion eur je dluh. To není zisk německé ekonomiky. Nicméně vybudování nové evropské obranné a bezpečnostní architektury je zdá se nevyhnutelné.
Fotogalerie: - Za demokracii v Rumunsku
Administrativa Donalda Trumpa dle názorů mnohých odkryla naprostou neakceschopnost EU i její nulovou váhu ve světě.
To je tím, že Evropa usnula na vavřínech s pocitem velmocenského postavení, kterým nemůže nic otřást. Ale jak se kdysi zeptal Henry Kissinger: Komu v Evropě zavolat? Ne, Evropská unie není nadstát, nejsou to Spojené státy evropské. Evropská unie je unie národů, které v dobách klidu a míru jsou schopné táhnout za jeden provaz. Ale v dobách krizí se každý ze členů začne chovat jako suverénní stát sledující jen vlastní zájem a je pak velmi obtížné najít společný hlas. EU přitom může těžit ze své velké ekonomické síly, ale té neodpovídá síla politická a vojenská.
USA navíc odmítají jednat s činovníky Evropské komise a partnery pro ně jsou představitelé jednotlivých členských států. Jakým způsobem s tím máme naložit?
Naučit se s tím pracovat. Uvědomit si, kolik nás je. Integrovat se úžeji nad společnými zájmy, které můžeme mít třeba s V4 a či s Rakouskem. Tomu přizpůsobit politiku. Akceptovat odlišnosti u našich partnerů nejen ve střední Evropě. Ale třeba si i položit otázku, zda stávající komise mnohdy nejen odtržená od starostí běžných občanů, ale zároveň neschopná pružně reagovat na geopolitický vývoj, je opravdu udržitelná.
Jakým způsobem uvažujete o vývoji ve vztahu k Ukrajině a probíhající americkou mírovou iniciativou?
Rovnice je jednoduchá. Ukrajina je rozvrácený stát. Státní správu i sociální systém financuje ze zahraničních pomocí. Její přísun vyschne s uhasínající nadějí na „rekonstrukci“. Nejlukrativnější průmyslové a těžební oblasti jsou pod ruskou kontrolou. O zbytek má jako o tribut zájem Trump. Ukrajinská armáda je z většiny závislá na informacích amerických družic a amerických tajných služeb. Náhradní díly do západních tanků se po ukrajinských polích neválejí. Střelivo do západních zbraní je západní, ne ukrajinské. Rakety jsou bez programování k ničemu. Ukrajina má sice armádu dronů, ale s čínskými součástkami.
Je na čase si přiznat, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. O přijetí nerozhodují Ukrajinci, ale členové. Ukrajina s rozvrácenou ekonomikou nevstoupí do EU. To by byl konec EU. Podmínky míru určují vítězové. V tomto případě to bude rusko-americký „deal“. A co Trump s Putinem dohodnou, o tom se Evropa dozví, doufejme, aspoň včas. Následně se EU bude muset hodně snažit, aby se přizpůsobila novému formátu komunikace stávající americké administrativy.
Všechny české vlády od vzniku samostatné ČR braly Spojené státy jako našeho klíčového partnera a mnohdy se dokonce Američanům šlo na ruku natolik, že to bylo terčem kritiky. Dnes je to jinak. Fialova garnitura nemá u nové administrativy žádné kontakty, byť se snaží veřejnost přesvědčit o opaku. Jak se to mohlo stát? Nebo už USA nepotřebujeme a budeme jen spoléhat na Brusel?
Můžeme. Ale v čem chce Brusel spoléhat na nás? Máme společné zájmy? Jejich kvalitu jsme poznali při shánění roušek a respirátorů v době covidu. Stav naší zahraniční politiky, stejně jako evropské, je kolektivní vyděšení z reality. USA nadále zůstávají jednou ze supervelmocí, pro nás důležitým bezpečnostním i obchodním partnerem. Evropu a Spojené státy propojují silné kulturní, historické, ale i lidské vazby. Budeme ale my jako Evropa nadále zajímat Spojené státy? V tuhle chvíli to vypadá, že kromě pár výjimek (Francie, Británie, Itálie) nám věnují pozornost hodnou středně velkého státu Latinské Ameriky.
Česká diplomacie měla reagovat pružně a asertivně. Neumíme to. Oproti USA máme přitom být na co hrdí. Náš systém zdravotní a sociální péče je desetkrát lepší, než ten americký. Stejně tak základní a střední školství. V některých vědeckých disciplínách patříme mezi světovou špičku.
Měla by se naše země po skončení války na Ukrajině snažit opět navazovat vztahy s Ruskem? Anebo přenecháme tamní trhy jiným evropským státům, které tam nepochybně půjdou?
Rusko bude i nadále obrovskou zemí s velkým trhem. Není tedy otázkou zda navázat vztahy, ale spíš kdo je naváže. Kolik máme politiků a podnikatelů s dlouhodobými kontakty v Rusku? Ne mezi ruskými komunisty, ale mezi dnešními ruskými kapitalisty…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Jak hodnotíte rozhovor?
autor: Radim Panenka
kompac
