V úvodní části našeho rozhovoru jsme se bavili o tom, v jakém stavu je česká společnost, jak je nesmiřitelně rozdělená, rozhádaná, že v ní roste napětí i nenávist. Do jaké míry atmosféru ovlivňuje, že je u moci nejméně důvěryhodná vláda v historii?
To, co jste řekl o naší společnosti, dnes platí prakticky pro každou zemi ve světě. Je pravdou, že ti, kteří politiku sledují, jsou z ní spíše deprimovaní. Neznám až tak žádnou zemi tady v Evropě, která sebe takhle nevidí, i když si myslím, že v minulém století v Anglii, ve Francii, v Německu, ale i v Americe byla určitá duševní nebo mentální spokojenost s politikou větší, než je dnes. Ovšem dnes je svět úplně jiný. Společnost se rychle atomizuje. A zase je to na základě globalizace a digitální technologie, která je rychlejší, než je ta politika; vždyť dnes se vysoká politika dělá přes Instagram nebo přes síť X. Je běžné, že prezident může střílet od boku jako nedávno Macron, bez jakékoliv konzultace, a do pěti vteřin změní směr celé země. To je strašně nezdravé. Demokracie a občanská participace tím ztrácí relevanci, poněvadž celý mechanismus demokratického rozhodování – posadit se, probrat, rozebrat a dojít ke konsensu přes dialog, se stává méně relevantní. A co se týče naší země, jsou i další faktory, které nás určují k neúspěchu politiky jako takové.
Jaké faktory máte konkrétně na mysli?
Je dobře, že Babiš zakládá frakci s Orbánem a rakouskými Svobodnými?Anketa
Ve vesnici, kde mám ordinaci, žije 500 obyvatel, máme tam starostku a sedm zastupitelů! Tam ani nemá být starosta, tam má být úředník, který plní a dohlíží na rozpočty, co jdou z hlavního města kraje. No a to další, co to navíc hendikepuje, je, když máte koalice, hlavně koalice, jako máme teď, kde je pět stran u vlády, přičemž samozřejmě nikdo nemůže za neúspěch, ten svádí na ostatní, zatímco všichni berou kredit za úspěch. Ta nejvyspělejší demokracie je taková, kde jsou jenom dvě hlavní strany. Jedna vyhraje volby a má plné řízení, druhá jde do opozice. Tím se okamžitě ví, kdo za co může. Jenže tohle my tady nikdy mít nebudeme.
Mohla za téměř tři roky, co je pětikoalice u moci, vůbec v něčem splnit očekávání právě proto, že je tak různorodá? Jaké vysvědčení byste jí vystavil?
Abych to dotlačil do větší provokativnosti, tak řeknu, že je úplně jedno, kdo vládne, pokud se jedná o svobodnou demokratickou stranu, která má demokratické mechanismy. Vždyť absolutní většina našich zákonů je podmíněna Evropskou unií. Máme míň občanů, než má Londýn, ale organizačně je to politicky tak přecpané, že by si člověk myslel, že je nás tu bilion. Takže se ptám, do jaké míry můžeme na úrovni vlády překormidlovat tento stát tak, že by to vedlo k zásadním změnám, které jsou čistě pod naší kontrolou a které jsou jednoduché a smysluplné. Takže za komunikaci bych dal vládě pětku. Co se týče ekonomiky, tak jak jsem řekl, když se podíváme na absolutní počet chudých lidí, jsme na tom velice dobře.
Jenže mě vždycky zajímají ty nejchudší vrstvy, a nejspíš ten psychologický faktor, který je teď všude přítomný, že jsou lidé z politiky zklamání.
Neměli by být? Copak existuje něco, s čím v politice mohou být lidé spokojeni?
Kdyby Česká televize zítra zcela a bez náhrady zanikla a přestala vysílat, chyběla by vám?Anketa
Po půl roce se znovu intenzívně probírá prosincová tragická událost na Filozofické fakultě. Ministr vnitra Vít Rakušan sveřepě trvá na tom, že není důvod, aby on či kdokoli jiný odstupoval z funkce, protože se té mnohanásobné vraždě nedalo zabránit. Jak to celé vnímáte?
Někteří říkají, že zásah ze strany policie byl adekvátní, jiní, že nebyl. Další zas tvrdí, že takové události se prostě nedá zabránit. Když člověk chce něco takového udělat, tak vždy najde možnost, jak toho dosáhnout.
Co může způsobit, že se z nijak nápadného kluka a zřejmě solidního studenta stane masový vrah?
Mě by zajímala jedna věc: jaké bylo prošetření digitálního světa toho kluka. V podobných případech se obvykle zjistí, že ten masový vrah je víceméně, když ne veden, tak alespoň obklopen digitálními informacemi, filmy s tématem násilí, podobně myslícími členy sociálních sítí, kteří vidí společnost velice negativně a navrhují radikální řešení. Každopádně jedná se o dlouhodobý proces, nikoliv o případ, kdy se zdravý člověk jednoho rána probudí a rozhodne se, že něco takového udělá.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Takže příčiny většinou bývají dvě: ta první je dostupnost zbraně. Čím víc zbraní ve společnosti, tím víc drastických činů tohoto typu nastane. Tohle Američané ještě nepochopili, naštěstí my v Evropě ano. Tou druhou je vliv rodiny a bližší společnosti, v níž člověk žije. Víme, že ti lidé jsou k tomu, když ne vedeni, tak směřováni a podpořeni tím, že se cítí pod tlakem, ukryjí se v digitálním světě, ale ani tam nenajdou azyl. Do nedávna takovéto činy byly nemyslitelné. Dnes vidíme, jak se fabrika naší společnosti rychle rozkládá na atomizované jednotlivce. Odcizení a odtržení jednotlivců od společnosti je čím dál více patrné, takže sklonů k takovému riziku bude čím dál tím víc.
Z toho, co o pachateli víme, je pro mě překvapivé, že byl svým způsobem úspěšný. Mladík z menšího města studující Filozofickou fakultu, oceněný za bakalářskou práci, dosáhl úspěchu, i když si jako úspěšný člověk nepřipadal. Nedal by se takovýto čin čekat spíše od někoho, komu život evidentně nevychází podle představ?
Úspěch vůbec nesouvisí se spokojeností. Nemá s ní co dělat, dokonce to může být i další stresor. Spokojenost nesouvisí s penězi, nesouvisí se vzděláním. Souvisí převážně jen s jednou věcí, která se studuje už systematicky – počet dobrých a věrných osobních přátel, kterých zpravidla může být jen pár. Právě to nejvíce garantuje spokojenost. Můžete být chudý, nemít ani košili, ale pokud máte tři nebo pět lidí, kteří vás mají rádi, které vy máte rád a se kterými se pravidelně scházíte, tak nikdy nebudete vyhledávat samopal a přemýšlet o tom, že někoho zabijete.
Ještě jednou se musím vrátit k ministru Rakušanovi. Neprokázal kromě nekritického chválení policie i naprostý nedostatek empatie k pozůstalým po obětech a nediskvalifikoval se tím z možnosti zastávat takto vysokou politickou funkci?
V každé jiné zemi by se ministr na jeho místě nejen omluvil, přičemž může tvrdit, že policie dělala všechno, co měla, ale měl by říct na základě toho, co se stalo, že dává dohromady komisi, která bude mít tyto členy a do třech měsíců ode dneška dá jasný závěr. A že do toho procesu zve i reprezentanty veřejnosti v zájmu toho, aby závěr byl co nejkompletnější. A že po vydání závěru komise znovu otevře prostor pro debatu a na jejím základě do měsíce ještě přehodnotí původní výsledek, čímž se kauza uzavře. Takováto komunikační a organizační schopnost tu absolutně chybí, tedy jednoduchý, transparentní, standardizovaný systém pro řešení problémů. Místo toho všichni dělají vše po svém.
Fráze, kterou tak „rád“ slyším, zní: „My to tady děláme takhle.“ Ne, každé ministerstvo i premiér mají postupovat, pokud nastane jakákoliv krize, podle jedné a té samé kuchařky. Nemá se čekat na výzvu. Jenže my pořád trpíme to, že každý ministr to tady „dělá takhle“. Jedná se tedy o transparentnost a standardizaci. Ta nemusí být optimální, ale aspoň tam má být a má se respektovat. Co tomu brání? Nakonec politici jsou placení námi, aby pro nás – ne jenom za nás, ale pro nás – pracovali v rámci systematické a efektivní práce pro nás, pro občany. Nikoliv pro sebe.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník