Po letošních volbách se hodně mluví o budoucnosti politiky a politického systému. Vaším tématem je především levicová politika, tak tedy: Jaká je podle vás budoucnost levicové politiky, na jakou agendu by se měla zaměřit? A budou schopny tuto budoucnost levice představovat tradiční levicové strany?

Dělení politické sféry na levici a pravici je v současné době pouze přežívajícím politologickým schématem. Vzhledem k tomu, že přestalo existovat ostré a příkré dělení v oblasti sociální, existuje množina témat, která jsou v zásadě společná celému politickému spektru a překrývají se. Velké většině populace se žije nesrovnatelně lépe než v minulosti, a proto přestaly existovat antagonistické konflikty velkých sociálních skupin. Společnost jako celek se překlonila k individualismu, někde blízko vrcholu preferenční pyramidy společnosti se usídlil duch spotřeby, vytěsňující mnoho jiných aktivit a zájmů. Většina práce již není fyzicky a psychicky decimující, což minimalizuje motivy pro systémovou vzpouru. Procesem globalizace se všechny země dostaly pod kuratelu nadnárodních společností, kde není možné dohledat konkrétního vlastníka, kterého zastupuje vysoce solidární manažerská struktura s obrovskými příjmy v poměru ke zbytku populace. Působí jako nárazníková zóna, kterou je možné v případě nespokojenosti těch dole vyměnit, aniž se cokoli systémově významného stane.

Problémem politické struktury jako celku se stala ztráta nosných strategických cílů uspořádání společnosti. Jedni přidávají učitelům, druzí vyloučeným menšinám, ale vize, která by pro společnost něco znamenala a motivovala její aktivitu, chybí.

Je dobré si přečíst vizionářskou knihu S. Huntingtona Kam kráčíš Ameriko? Týká se přechodu vývoje USA (myslím, že celé civilizace) od ideálů a nosných témat civilizačního vývoje na hodnotovou pyramidu s vrcholem v expanzi zisku.

Západní svět sice prožívá éru dostatku a občas „růstu růstu“, ale zároveň éru nesplatitelných dluhů. Jako velká výzva přes celé století zní Rašínova touha po relativní skromnosti (dnes bychom psali asi spíše o „udržitelném růstu“). Jenže k tomu nikdo nenabádá, nebyl by populární. Proto žijeme v třaskavé době s rizikem řešení problémů cestou restartu.

Agenda „levice“ má zřejmou prioritu v obhajobě Listiny lidských práv a s ideou, že se všichni lidé rodí rovní v právech. Levice a vlastně žádná strana jako by si neuvědomovaly, jak sílí tlak na likvidaci demokracie a rovných práv. Menšina už po volbách nehodlá respektovat vůli většiny; někteří otevřeně volají po meritokracii a vládě nikým nevolených elit, což by vedlo ke konci západní civilizace. Stále se nebezpečně rozevírají nůžky mezi bohatými 2 % obyvatel planety a zbytkem.

Je zapomenut étos 60. let, jako by atentátem na JFK skončila epocha snahy o to, udělat svět přívětivějším a přátelštějším. Je naopak pěstována všeobecná animozita a nesmyslné nepřátelství na život a na smrt mezi skupinami obyvatel s různými názory. „Demokracie je diskuse…,“ napsal jeden z velkých myslitelů a zakladatelů čs. státu T. G. Masaryk.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka na novinářský dotaz po budoucnosti ČSSD odpověděl: „Když ve vedení bude víc nových lidí, tak i ČSSD může být zajímavější, jako jsou dnes zajímaví Piráti a jiné politické strany, potřebujeme změnou víc zaujmout. Já jsem udělal maximum tím, že jsem z vedení odešel právě proto, abych dal signál, že je potřeba hledat nové lidi, nové lídry. Sociální demokracie by se měla vrátit k sociálnědemokratické věcné politice a soustředit se teď na opoziční práci“. Jsou podle vás zrovna Piráti vzorem, kterým by se levicová strana měla ubírat? A jak na vás vůbec tito sněmovní nováčci působí?

Pan Sobotka udělal maximum pro to, aby ČSSD potopil na dějinné minimum. Z vedení ČSSD systematicky odstraňoval lidi, kteří měli jiné názory a mohli vytvářet uvnitř strany názorovou pluralitu. Jeho odchod nebyl rozhodnutím, ale nutností, chtěla-li se strana vůbec udržet ve sněmovně. Bude-li mít ČSSD stále vedení starých harcovníků a techniků moci, fíkový list v podobě dvou tří lidí ji rozhodně neučiní přitažlivou. Citát, který jste do otázky napsal, je typická fráze, která ČSSD poslala na 7 %. Nikoho neurazí, myšlenku žádnou nemá, téma absentuje. V ČSSD by musela nastat revoluce a „noc dlouhých nožů“, jak říkal prostořeký současný kandidát na prezidenta Topolánek. Důležité je, jestli ČSSD má někde uvnitř garnituru, která přijde s vizí, nikoli omíláním frází. Strana se stala dnes stejně mdlou, bezvýraznou a bezmyšlenkovitou jako její bývalý předseda a jeho lidé ve vedení včetně ideologických rádců. Musí být rozlišitelná od ostatních stran a nedělat politické hrátky spojování se s kýmkoli pro podíl na vládě. V současném systému se bohužel zavedlo, že strany, které chtějí uspět, musejí mít mocné sponzory. Ti pak ovšem zase program, neprogram žádají za své peníze věcné plnění. Jak ČSSD vyřeší svou dluhovou krizi, není zcela představitelné.

Piráti si patrně musejí na parlamentní politiku teprve zvyknout a získat určité zkušenosti v tom, co jsou nereálné cíle a cíle reálné, dosažitelné negociací. Na tom je postavena sněmovna volená v poměrném zastoupení. Pan Bartoš je dobrý řečník, riskuje ovšem, že si na něj veřejnost zvykne jako na exota, nepodaří-li se mu prosadit některé z proklamovaných záměrů.

V loňských volbách jako by trochu ustoupil do pozadí tradiční základní ekonomický konflikt pravice – levice. Myslíte si, že je to pouze dočasný jev daný třeba tím, že se hegemonem politické scény stala „středová“ strana nad tento konflikt do značné míry povýšená, nebo už se svět změnil a ekonomická „štěpící linie“ bude probíhat jinak než ve dvacátém století?

Jak jsem se pokusil vysvětlit, polarizace politických sil, která vznikla v 19. a udržela se do poslední dekády 20. století byla dána způsobem průmyslové výroby, který postupně zanikal s rozvojem průmyslové revoluce a vývojem nových technologií. Ekonomický konflikt nemá intenzitu, která by mohla vyvolat tlak na výraznou systémovou změnu. Chrámem současnosti se staly obchodní domy a vrcholem hodnot jmění. V tomto hodnotovém prostředí se ovšem daří nejen radikálnímu kapitalismu „bez přívlastků“, ale i neoconům. Jejich hodnotové zacílení nepotřebuje demokracii ani lidská práva, jak ukázal vývoj v Chile, Argentině atd., kde se v prostředí diktatury prosadili představitelé „chicagské“ ekonomické školy. Ekonomická štěpící linie souvisí velmi úzce s hodnotovou štěpící linií. Jak na to poukazuje zmíněný S. Huntington v případě situace v USA, ekonomické „elity“ přestaly smýšlet vlastenecky a přesouvají výroby do zemí, kde jsou především slabé odbory a velmi levná pracovní síla. V ČR je tento problém ještě daleko hlubší – většina „českých“ oligarchů přesouvá daňové povinnosti do daňových rájů a necítí sebemenší soudržnost s domácími ekonomickými a sociálními poměry. Zkorumpovanost politiků umožňuje, že neexistují zákony, které by tento trend „laissez faire“ regulovaly. Trvalo kupř. v 90. letech několik let, než se situace zaměnitelnosti lehkých topných olejů a motorové nafty začala řešit. Odhady daňových ztrát na této operaci jsou odhadovány na více než 100 mld. Kč. Český dobročinný podnikatel Bakala odčerpal z republiky odhadem 100 mld. Kč za 4,1 mld., což byla cena, za kterou prodala OKD i s byty česká vláda (Sobotka, Urban – ČSSD). Bakala zakládal odborné think-tanky (Lípa), kde se pohybovala celá česká politická reprezentace. Kožený zaťal privatizační sekeru v mld. Kč. Všichni tito lidé chodili přitom v drahých oblecích na recepce s politiky, a vznikal tak dojem, že jsou to akceptovatelní, slušní podnikatelé, nikoli kriminálníci.

Musí se tedy vytvořit nová „hodnotová štěpící“ linie, přesuny petrodolarů a eur chaos nezastaví. Voliči se pouze v každém novém cyklu parlamentních voleb snaží najít nový subjekt a nové lidi, kteří moloch bank a finančních trhů přeformátují a nasadí mu uzdu. Naopak za vlády Billa Clintona byl zrušen Glass-Steagallův zákon výnosem Gramm-Leach-Bliley Act a umožnil provázat investiční a komerční bankovnictví a nepřímo se s gedgovými fondy podílel na velké finanční krizi 2008.

Jde tedy o hledání alternativní politické reprezentace, která zastaví brutální vládu finančních institucí, které nakonec, jak se tradičně praví, „kapitalizuje zisky a socializuje ztráty“. Finanční kruhy to dělají bez jakékoli zodpovědnosti a odnášejí si ještě obrovité prémie na rozloučenou.

Který ze současných světových státníků nejblíže odpovídá vaší představě, jak by měla vypadat levicová politika?

Zahraniční politika není mou silnou stránkou a ani mě nenapadá, kterého politika bych mohl za levicového považovat. Snad bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise, kterého evropská „euroelita“ spěšně odstranila z politického života. Pro jeho pochopení doporučuji toto čtivo.

Poslední otázka se týká letošního roku. Při bilancování toho loňského jsme mnohokrát mohli číst, že toto volební období bude osudové, že rozhodne o další historii země atd. Co podle vás bude v letošním roce pro český politický vývoj nejdůležitější?

Každé volební období se tváří jako osudové a moudří znalci vysvětlují proč. Vývoj jde však obvykle zcela odlišným směrem. Důležité jsou patrně nejvíce externality – mezinárodní vývoj se přiostřuje a na to nemá žádná naše vláda sebemenší vliv. Může se stát, že nějaký vojenský psychopat vyvolá válečný konflikt, ať už lokální, nebo globální, s osudovými následky. Důležitý je jistě světový ekonomický vývoj, který ovlivňuje zásadním způsobem i ekonomický vývoj u nás. V zásadě monokulturní automobilový průmysl, může jakýmkoli otřesem, otřást celou ekonomikou. Vnímat musíme jistě dirigistické sklony nikým nevolených bruselských byrokratů a v tomto ohledu politiku Polska a Maďarska. Půjde tedy patrně zásadně o konflikt bruselské meritokracie (v antice tomu odpovídala tzv. vláda tyranů) a národních vlád větších států, které si budou chtít zachovat suverenitu, demokratický systém a národní svrchovanost. V tom je postavení Polska, silně vázaného na USA, specifické a EU se bude muset vyrovnat se zámořským arbitrem.