Před 15 lety, 1. května 2004, jsme vstoupili do Evropské unie. Tehdy byla většina Čechů pro, dnes jsme asi nejskeptičtější národ v Evropě. Nejvíc je to vidět na našem postoji k euru, jehož zavedení v současnosti odmítá většina obyvatel České republiky. Je příčinou tohoto postoje k euru řecká krize a vůbec problémy ekonomik na jihu Evropy?

Lidé už vidí, jak špatně je na tom většina států eurozóny. Že celé to uskupení je nejpomaleji rostoucím, v porovnání se světem. Jedním ze základů nezávislosti národního státu a možnosti reagovat na vývoj a výkyvy ve světě je vlastní měna. Česká koruna je jedna z posledních věcí, která nám po Lisabonské smlouvě jako vzpomínka na nezávislost zbyla. Česká republika nesmí euro nikdy přijmout.

Problém je, a málokdo to ví nebo si to v plné síle uvědomuje, že euro jsme se zavázali přijmout vstupem do EU, a že o jeho zavedení u nás mohou po Lisabonské smlouvě rozhodnout většinovým hlasováním za našimi hranicemi i proti naší vůli. Proto říkám, že jediná cesta, jak si bezpečně uchovat naší českou korunu, je vystoupit z EU.

Tři roky po vstupu do EU jsme se stali součástí Schengenu, což většina lidí uvítala. Aby ale Schengen fungoval, musí být dostatečně střeženy vnější hranice tohoto prostoru. A kvůli migrační krizi jsme zjistili, že dostatečně střeženy nejsou. Je migrační krize a snaha o kvóty na přerozdělování migrantů jakýmsi zlomem pro mnohé lidi ve vztahu k Evropské unii?

EU hranice nikdy nechránila, nechrání je a chránit nikdy nebude. Hranice a jejich ochrana jsou jedním z dalších základních kamenů existence státu. Ztratíte hranice, ztratíte stát. Ochrana vlastních hranic musí být odpovědností každého národního státu samostatně. Představa, že navýšení počtu lidí ve Frontexu o několik desítek tisíc pomůže ochránit EU před další migrační krizí v počtu milionů lidí, která bezpochyby kvůli demografickému vývoji přijde, je utopií. A lidé u nás to tuší. Třeba to neumí říct přesně, ale někde vzadu to vědí. Intuice je dobrý rádce. Máme ji od přírody.