Na Slovensku byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak, který pracoval pro zpravodajský portál Aktuality.sk. Zemřela i jeho partnerka. Oba byli zastřeleni. Že jejich smrt souvisí s novinářskou prací Kuciaka, potvrdila policie. Novinář Ondřej Kundra na sociální síti poznamenává, že takto to dopadá, když někdo v legraci hovoří o zabíjení novinářů. „Chytnout za hlavu by se měli všichni ti, kteří novinářům vyhrožují. V Česku k jejich likvidaci nabádá například prezident Zeman, a není v tom rozhodně sám,“ psal na Twitteru. Měl by Miloš Zeman a další změnit přístup k novinářům?

Myslím, že celá záležitost je hroznou lidskou tragédií. A to na prvém místě v případě zavražděné partnerky investigativního novináře, která nepochybně neměla s jeho psaním nic společného. Vraždění novinářů je odpudivá praxe mafiánských struktur a samozřejmě velice přeji Slovákům, aby slovenská policie, případně zpravodajské služby rychle rozpletly tuto kauzu. Někteří čeští novináři by ovšem neměli přecházet v souvislosti s touto záležitosti k podpásovým útokům na ty české politiky, ke kterým nemají právě nejvřelejší vztah. Mám na mysli české novináře útočící na českého prezidenta. To, že Miloš Zeman nevhodně žertoval na úkor novinářů, je zřejmé, ale dramatizovat to ad absurdum nemá smysl. V Česku se koneckonců útoky na novináře projevily maximálně nějakou tou fackou...

Média minulý týden připomněla výročí „Vítězného února“ roku 1948. Popasovala se s tímto výročím dobře? Vy sám jste na webu Vaševěc.cz uvedl, že Vás problematika komunistického převratu v únoru 1948 vždy velmi zajímala. „Měl jsem možnost si jednak přečíst všechnu možnou dostupnou literaturu o převratu a také hovořit s mnoha lidmi, kteří osobně zažili v někdejší národně socialistické straně a také v sociální demokracii dny února 1948..."

Pokud jde o únorový převrat v roce 1948, celá problematika mě osobně velice zajímala a zajímá. A měl jsem v minulosti unikátní možnost hovořit s celou řadou lidí, kteří únorový převrat zažili jako členové národně socialistické strany nebo sociální demokracie. Jedním z těch pamětníků, se kterým jsem se stýkal v 70. a 80. letech, byl někdejší poslanec národních socialistů Antonín Vandrovec. Byl jedním z představitelů levicového křídla nár. soc. a byl odborářským funkcionářem. Díky němu jsem se dozvěděl mnoho o zákulisí února 1948 ve straně národních socialistů, která byla do února 1948 nejsilnější protikomunistickou formací. Od Jiřího Horáka, Radomíra Luži a Přemysla Janýra, tedy významných osobností sociálně demokratického exilu, jsem se dozvěděl mnoho také o tom, co předcházelo únorovému převratu v roce 1948 v sociální demokracii. A také o tom, co následovalo po únoru 1948. Chtěl jsem pochopit už jako chlapec, jak je možné, že komunisté v únoru toho roku zvítězili. Četl jsem samozřejmě také všechnu možnou dostupnou literaturu o únorovém převratu.

Novinář Pavel Šafr k Únoru 1948 napsal: ,,Česká společnost je zasažená infekcí bolševismu, která měla v plebejském národě příznivé podmínky růstu. Rovnostářství, závist, xenofobie a nízký majetkový stav většiny obyvatelstva vedl už po první světové válce k rozšířenému názoru, že zemědělskou půdu je možné konfiskovat, a tedy ukradnout. Antiněmecká hysterie pak Čechy po další válce dovedla k myšlence okradení německých občanů, čímž byl tak masivně narušen právní pořádek, že následné znárodňování českého majetku už nepřišlo nikomu divné. Prosovětské a proruské emoce, touha krást, nedostatek slušnosti a náboženské víry, absurdní husitská legenda a rozvrat přirozených hodnot. To vše vedlo Čechy ke komunismu. V roce 1946 volilo komunistickou stranu více než 40 procent Čechů. Pro ruské okupanty jsme byli nádherné sousto. Sami jsme si v únoru 1948 vlezli na pekáč. Sovětští poradci mohli být s námi spokojeni.“ Je to správný historický výklad? Je naše společnost nemocná bolševismem? A hlavně: Je díky tomu teď ohrožena demokracie stejně jako v roce 1948?