Jaké hranice Češi překročili v roce 2018? Co se naučili a na co mohou být po posledním roce hrdí?

Češi mohou být shodou okolností hrdí především na to, co je jim ze strany Evropské unie a OSN vyčítáno. Nejsou ochotni obětovat svoje češství, svoji národní hrdost a svoji historii ve prospěch zatraktivnění Evropy pro v uvozovkách nové Evropany narozené třeba v Africe nebo Asii. Zároveň mohou být Češi hrdí na to, že nepaušalizují bezhlavě, a třeba pracovitý Asiat – Vietnamec, nebo v drtivé většině lidé původně z Ukrajiny, nemají s Čechy vlastně problém.

Češi mohou být dále hrdí, že ustáli stav, kdy je hanební zrádci vlastního národa, kteří hledají podivná spojenectví za hranicemi země, stále nezlomili. Je to však mnohdy způsobeno tím, že díky úporné snaze ponížit a potupit ty, kteří nevyznávají stejnou pravdu jako tito zaprodanci, zrádci vlastní identity. Vytváří díky přílišnému tlačení na pilu hrdiny z těch, kteří by se bez těchto Jidášů vlastenci mnohdy ani nestali.

Češi se naučili a pochopili, že ne vždy je vše černobílé a ne vždy je vše, co je napsáno v novinách nebo řečeno v rádiu, svatá pravda. To, že někdo řekl něco v televizi, napsal v novinách nebo vyslovil jako svoje domněnky, zdaleka neznamená, že jde o fakta. Mnohdy tím ti, kteří někde něco vyjádřili, projevují pouze svůj osobní názor. Takže ona hranice, kterou Češi překročili, je vlastně značná nedůvěra – odmítnutí byť částečně věřit tomu, co do obyvatelstva pumpují mainstreamová média.

Často se mluví o tom, že Češi jsou jako národ rozdělení kvůli politice. Máme za sebou různé volby, aféry kolem Andreje Babiše… Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?

Češi více vymezují svůj názor a pohled na svět. Bohužel, někteří nepřipouští konfrontaci s jiným než se svým shodným názorem. Diskutují a žijí v bublině, jsou tedy zároveň rozděleni na skupiny a ty jsou sjednocenější. Více si uvědomují, že je nezbytné se začít rozhodovat a jak se k čemu postavit, zda se osobně angažovat. Ony totiž informace a hlavně souvislosti, v jakých jsou ony informace podány, mohou mít na někoho naprosto opačný účinek, než jaký šiřitelé oněch informací původně zamýšleli. Je to kontraproduktivní a nažene nerozhodnuté a ty, jež nejsou ochotni nechat se sebou manipulovat, do druhého tábora.

Sjednocenost se nicméně projevuje třeba v tom, že si i ti, kteří původně byli pro přijetí neomezeného počtu nelegálních migrantů, začínají uvědomovat, že je to nesmysl a faktická nemožnost. Ony otázky – Kam se všichni vejdou? Kdo jim bude vše platit? Je technicky proveditelné jim dát bydlení, když byty jsou velmi drahé i pro pracující v České republice? Proč by se měl mít lépe někdo cizí než ten, který celý život pracoval? Budou ochotni oni nově příchozí akceptovat náš způsob života, a pokud ne, jak dalece se musí občané osobně vzdát svého pohodlí, majetku, bezpečnosti, svobody? – jsou více aktuální s tím, kam se dění na světě posunuje.

Aféra kolem Andreje Babiše se táhne roky, stejně tak se táhnou roky jiné mnohem horší, které také nikdo nevyšetřil. Jsou to letouny Casa, transportéry Pandur, Promopro, OKD, Mostecká Uhelná Společnost, nezaplacení ČSSD rodině pana Altnera – po řádném rozsudku soudu! Modernizace 352 tanků T72 za 19 miliard korun, z kterých bylo modernizováno celých 30 kusů, ale peníze jsou pryč. Japonská Nomura a IPB, kauza Diag Human… Nezbývá než doufat, že při zveřejňování těchto kauz nebudou porušovány zákony jiných států a budou možná někdy dořešeny.

Ukázal tedy letošní rok, že se Češi neumějí smířit s výsledky voleb, jak je často slyšet? Nebo z čeho plyne chuť protestů a demonstrací?