Začněme Ukrajinou. Po zostření situace ve Slavjansku už někteří začínají mluvit o počátku občanské války. Pokud by nicméně k takovému vnitřnímu konfliktu došlo, dovedete si představit nějaké výraznější angažmá České republiky? A bylo by to dobře, či nikoli?

Nazývejme věci pravými jmény. To, co se děje na Ukrajině, už je občanskou válkou. Po silnicích jezdí tanky, střílí se, umírají desítky lidí, hoří města. Za takové situace je naší klíčovou povinností, a to doslova z vyššího principu mravního, snažit se zabránit pokračování této tragédie. Zastavit další roztáčení spirály vraždění a násilí. Budeme-li se tvářit, že se nás peklo ukrajinské občanské války netýká, bude jen otázkou času, než její dopady bezprostředně pocítíme. Reálně nám hrozí příliv desítek tisíc uprchlíků. A velmi nebezpečné mohou být i dopady na naši ekonomiku.

Proto je naším životním zájmem, aby byla nalezena dohoda na mírovém řešení. Nemusí se nám to líbit, ale bez Ruska a nalezení nějakého modu vivendi mezi ním a Západem to nepůjde. Taková dohoda nepůjde v žádném případě protlačit silou. A zároveň nesmí být ani na úkor Ukrajiny, ani jejích obyvatel. Bude nesmírně obtížná a bude vyžadovat široký mezinárodní konsensus. Role Česka, které má s Ukrajinou, Ruskem, jejich národy i politickými elitami hluboké a všestranné zkušenosti – musí být jednoznačně aktivní.  

• TÉMA Ukrajina

Mluvíme-li o Rusku… Nedá se kvůli reálnému přibližování NATO k ruským hranicím a strachu z toho přístup Kremlu pochopit? Jak v této optice hodnotíte dosavadní kroky Ministerstva obrany a jeho šéfa Martina Stropnického? Má smysl ještě zvyšovat rozpočet našich obranných sil, jak to od spojenců žádá USA?

Je zřejmé, že pro Rusko je Ukrajina červenou linií, přes kterou není ochotno, a to ani za cenu války, nechat Evropu postoupit ke svým hranicím. Z toho důvodu Moskva není ochotna naslouchat tomu, co chtějí miliony obyčejných Ukrajinců. A na místo toho chce o jejich budoucnosti – za ně a bez nich – rozhodovat Vladimír Putin sám. Což je asi pro všechny svobodu a demokracii vyznávající Evropany nepřijatelné. Protože necháme-li vzít svobodu rozhodnout si o své budoucnosti dnes Ukrajincům – komu ji vezme Putin příště?

Na druhou stranu je třeba říci, že ani Západ není ve věci rozpadu Ukrajiny zcela bez viny. Nikdy jsme Rusku nenabídli možnost také patřit do Evropy. Nikdy jsme Rusku nenabídli skutečnou možnost spolupodílet se na ekonomických a bezpečnostních výhodách z toho patřit k Západu. Naopak. Po celých 25 let od pádu železné opony jsme se jej pokoušeli udržet v na nás závislém postavení a nenabídli mu opravdu výhodnou spolupráci. Důsledkem je, dnes, kdy překonalo období své slabosti po rozpadu Sovětského svazu, nacionalistické, revanšistické a neo-imperiální Rusko, které je hrozbou pro všechny – i pro sebe samé.

To je extrémně nebezpečná situace. V každém případě před námi a našimi vztahy s Ruskem leží zatím neznámý vývoj. Z toho důvodu je nezbytné, aby Evropa byla funkční, a nikoliv neakceschopný a zbytečný moloch. Potřebujeme skutečnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která nebude pouze na papíře. Stejně tak NATO se nemůže stát jen diskuzním klubem, ve kterém všechny náklady na obranu Evropy reálně nesou jen USA. Pokud chceme dlouhodobě zachovat mír v Evropě, musíme být sami připraveni se podílet na jeho udržování a nést s tím spojené výdaje.