Rozšíření NATO o Švédsko a Finsko je tedy zařízeno, Erdogan dostal výměnou své kurdské „teroristy“ ven z tamního politického azylu. A jakoby podle zákona spojených nádob se hned proti Alianci demokracií rozjelo posilování „osy“ totalitních států. Čína a Rusko lákají Saúdskou Arábii, u níž Biden škemrá, aby zvýšila produkci ropy, kterou on doma přiškrtil. S Íránem jsou ale Saúdové na nože, tak se mezitím zároveň mírně skamaráďují s Izraelem podle vzoru Emirátů a Bahrajnu. Nějak se nám ta mocenská seskupení přešmodrchávají. Jak se tomu dá rozumět?

Přidejme si k tomu ještě loni vzniklou tichomořskou alianci AUKUS (Austrálie, UK a USA), založenou jako protipól sílícího čínského námořního zbrojení a posilující tichomořskou roli Austrálie. Zároveň ale znamená návrat Británie do Tichomoří, odkud už téměř zcela vycouvala. V globálním kontextu to samořejmě posiluje alianci Západu, tedy demokratických států. K alianci AUKUS zvažuje připojení Japonsko, kde se teď debatuje o zavedení jaderných ponorek. Tedy ponorek s jaderným pohonem, ne jadernou výzbrojí. Možná se přidá i Jižní Korea a samozřejmě Singapur, kde má Západ stále námořní základnu.

Co donedávna vypadalo jako mocenské rozštěpení do několika pólů, se zdá stmelovat do dvou jasně rozlišitelných podle šablony „všechny demokracie“ na jedné straně a „všechny diktatury společně“ na druhé.

Přesto, že Rusko, Čína a Írán jsou ideologicky neslučitelné?

Spojuje je „společný nepřítel“, jímž je demokratický Západ. Podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Málokdo ze světových komentátorů si všímá třeba toho, že žádná islámská země neprotestuje proti již několik let dobře dokumentované perzekuci muslimských Ujgurů v Číně. Tam se teď třeba objevují zprávy, že Čína kšeftuje s orgány zaživa odebíranými ujgurským vězňům, jako už delší dobu vězňům z hnutí Falun-Kung. Írán a Saúdská Arábie jsou dosud vnímány jako nepřátelé v konfliktu šíitů a sunitů. Írán podporuje šíitské povstalce a bojůvky z Jemenu. Saúdy se pokouší do antidemokratické aliance vtáhnout Rusko, zda mu to projde u Íránu, je otázka. Čína uvítá každou posilu proti Západu bez ohledu na ideologii. Základní ekonomická a vojenská koalice už v Asii existuje pod názvem Šanghajská organizace spolupráce od roku 2001. Sdružuje kromě Číny a Ruska taky Kazachstán, Kirgizstán, Uzbekistán a Tádžikistán. V roce 2017 přibrala Pákistán a Indii. 

Indii. Ta přece patří ideologicky a politicky spíš k Západu, má hraniční konflikty s Čínou a Pákistánem, domácí problémy s islámským terorismem, k Rusku se staví spíš neutrálně. Kam ta se tedy zařadí?

S Ruskem a Čínou je Indie už ve společném ekonomickém seskupení BRICS – kam patří taky Brazílie a Jižní Afrika a kam Rusko a Čína lákají další: kromě Saúdské Arábie taky třeba Argentinu, Indonésii, Thajsko, Nigérii a další. Skoro bychom mohli říct, že ta nová totalitní aliance se snaží od Západu odlanařit jednoho dosavadního spojence za druhým. Jak je vidět, jde nejvíc o ty, kteří vlastní energetické zdroje, bez nichž by se ekonomika Západu zhroutila. Západ už delší dobu vede politiku, kterou si potenciální nedemokratické spojence odrazuje, nebo je dokonce podráží a mění je v nepřátele. Příkladem jsou někdejší spřátelené a často sekulární diktatury islámského světa, proměněné v teroristické státy. Počínaje Íránem a konče Libyí – vlastně možná ani tou ještě nekonče. Přispívá k tomu tradičně třeba ekonomickými sankcemi, které se tyto nové ekonomické aliance naučily společně obcházet, a tím je přeměňují v bumerang, který se Západu vrací a nakonec mu škodí víc než těm sankcionovaným. Na kterou stranu se ještě přikloní ta tázaná Indie, bude záležet na tom, kdo jí poskytne lepší lízátko. Tím aktuálně mohou být ruské a íránské energetické zdroje a čínský hotovostní kapitál. Západ nemá ani jedno, ani druhé. 

Znamená to snad, že nás čekají ještě horší časy, než si představují ti největší pesimisté?

Doporučoval bych začít si to nejhorší představovat, připravit se na ně a co nejrychleji začít vymýšlet technologické fígle, které by nás zachránily před totálním krachem. A neplýtvat politickým časem na pitomosti, zbytečnosti nebo každopádně témata, která nejsou bezprostředně naléhavá.