Kdybys měl jako novinář v krátkosti vystihnout, o čem bude nový měsíčník Reportér, jak by zněl titulek?

My o sobě říkáme, že budeme reportážně-investigativní měsíčník. To je nadtitulek. Budeme se zaměřovat na texty, které vyžadují důkladnější přípravu a pořádné zpracování. To je titulek. A pokud bych k tomu měl dodat perex, tak chceme psát pro čtenáře, kteří takové texty dovedou ocenit, kteří mají ochotu a chuť číst delší věci. Doufáme, že je to zaujme a že jim to bude přinášet radost ze čtení.

Kdybych to trochu zrelativizoval, tedy něco podobného jako Milénium z pera švédského autora Stiega Larssona, které v jeho trilogii vydávalo texty například o šedesáti stránkách?

Ne, to ne (smích). Texty o šedesáti stránkách tam asi nebudou. I když, existuje jeden slavný reálný příklad. Asi nejslavnější psaná reportáž v dějinách. V New Yorkeru vydali v roce 1946 reportáž z Hirošimy, které věnovali celé číslo. Tehdy to byl šéfredaktorsky i redaktorsky ojedinělý počin. Měli strach, jak to čtenáři přijmou, a nakonec to byl skutečný trhák. Protože to byla první reportáž o reálných následcích Hirošimy. Kdyby se nám někdy podařil, což zatím nepředpokládám, takhle senzační počin, může vyjít i text o šedesáti stránkách. Myslím ale, že teď mají nejdelší materiály v čísle nějakých deset, dvanáct stránek.

To je ale stejně čtenářsky velmi slušná „kláda“...

Pokud je to dobrý text, s kvalitním grafickým a fotografickým doprovodem, tak za deset, dvanáct stran v časopise stojí. Samozřejmě tak dlouhé nemohou být všechny materiály.

Kolik bude měsíčník Reportér stát?

Šedesát devět korun na stánku. Roční předplatné pět set korun.

Analyzovali jste si trh? Dlouhodobě klesá čtenost tištěných médií. Lidé se soustředí na kratší texty na internetu. Není to dnes hazard, začít vydávat tištěný měsíčník za 69 korun?

Trochu nejistá platforma to je. Na druhou stranu, kdyby byla jistá, tak by to dělal každý. Spousta lidí čte média v elektronické podobě, je vidět postupný pokles čtenosti deníků, a to nejen v České republice. A to, že se od nich čtenáři odklánějí dvěma směry. V oblasti zpravodajství směrem k digitálnímu čtení, čím dál více v mobilních verzích. A pro důkladnější čtení k týdeníkům či měsíčníkům. Ten trend se nezmění, Česká republika se nebude vyvíjet jinak než zbytek světa. Ovšem ve světě je vidět řada dobrých příkladů právě v časopisecké branži, jako jsou třeba týdeník The New Yorker, měsíčník The Atlantic, kterým se daří držet držet dobrý náklad a v některých obdobích i s mírným nárůstem. Naší ambicí není udělat časopis s prodaným nákladem dvě stě tisíc kusů. Tomu neodpovídá náš koncept.

Jaké ambice tedy Reportér ohledně počtu čtenářů reálně má?

Pro jistotu jsme si udělali střízlivé plány, ale byl bych rád, pokud by nás zájem čtenářů překvapil. Když vyhlásím nějaké střízlivé číslo, budu vypadat defenzivně. Když se budu snažit rozmáchnout, tak se to zase nemusí podařit splnit. Cíle v číslech jsem nevyhlašoval ani v minulých působištích. Budu šťastný, pokud se během roku, dvou existence Reportéra vytvoří stabilní čtenářská skupina lidí, kterou to bude bavit, ideálně předplatitelů. Pokud jich nebudou stovky, ale tisíce, až desítky tisíc, byla by to ideální situace. Důležité je, aby jim obsah přinášel uspokojení. A to je to, nad čím přemýšlíme, a ne nad tím, kolik prodáme prvního čísla.

Vy jste na rozjezd Reportéra zvolili poměrně neotřelou formu podpory, veřejnou sbírku, crowdfunding. Jak se tenhle způsob získávání peněz osvědčil?

Reportéra nefinancujeme jen v rámci crowdfundingu, to je doplňková záležitost v celém projektu. Zatím je ale veřejná sbírka velmi příjemným překvapením. Bez jakékoli reklamy, jenom za pomoci Facebooku, Twitteru a pár rozhovorů jsme od začátku června dostali desítky darů.

A kdybychom mluvili v reálných číslech?

Stanovili jsme několik kategorií: pět set korun, tisíc, tři tisíce, dvacet tisíc plus. Nejčastější výše příspěvků je tisíc a tři tisíce korun. Vzhledem k tomu, že tenhle systém funguje tři měsíce a nevydali jsme ještě ani první číslo, je překvapivé, kolik lidí už přispělo. A co nás překvapilo ještě víc, je, že přispívají lidé, které nikdo z nás nezná. Nejen přátelé, kamarádi, známí.

Pouze na crowdfundingu by se ale start časopisu pochopitelně postavit nedal. V první fází je to příspěvek k rozjezdu do budoucna. Do budoucna je nadační fond Reportéra nastaven tak, že by měl podporovat zahraniční reportáže, články autorů z ciziny a pomáhat při financování literární tvorby.

Kdo tedy do Reportéra investuje? V případě Echo24.cz se spekulovalo o penězích Martina Romana, nakonec ze stínu vystoupil investor Jan Klenor. Frontu a Lidové noviny vlastní byznysmen a politik Andrej Babiš. To bývá problém. Odkud berete peníze na začátek vy, vyjma veřejné sbírky?

Nevím, jestli bohužel, nebo bohudík, ale investorem jsem v podstatě já. Respektive, vydavatelem je firma Reportér magazín, s. r. o., která patří mně.

V MF Dnes sis ale desítky milionů nevydělal, abys je mohl do projektu vložit...

Desítky milionů jsem si vážně nevydělal. Na druhou stranu, ty náklady na rozjezd, tím, že se jedná o měsíčník, že máme pět píšících autorů v redakci, nejsou tak vysoké. Když se budeme bavit v reálných číslech, rozjezd projektu se počítá v jednotkách milionů korun. Což není závratné číslo. Samozřejmě spoléháme na výtěžek z inzerce a výnos z prodeje. Musím zaklepat, že zájem inzerentů o první číslo byl velmi slušný. Zároveň máme několik velkých partnerů, kteří budou každý měsíc odebírat několik tisíc výtisků pro své klienty, což pomáhá minimálně s financováním nákladů na výrobu. Takže, firma je moje, vložil jsem do ní rodinné prostředky. Jinak, s třemi přáteli z dětství mám domluvený nějaký limit, který si od nich můžu půjčit, když bude třeba. Čím méně bude zapotřebí této možnosti využívat, tím budu radši. Klíčové budou příjmy z inzerce, příjmy z prodeje na stáncích také, i když o něco méně.

Po Praze běží šeptanda, že už máte k dipozici přes deset milionů, co je na tom pravdy?

Hm, to by bylo hezké. Takové peníze v ruce nemáme, ale kdyby se chtěl přihlásit osvícený mecenáš, může se klidně ozvat nadačnímu fondu.

Můžeš představit tým Reportéra?

Jak už jsem říkal, máme pětičlenný tým autorů textů. Jaroslav Kmenta. Novinář, který popisoval kauzy Stanislava Grosse, Krakatici, Víta Bártu, Romana Janouška atd. Dalším výrazným autorem je Tomáš Poláček, dlouholetý bývalý reportér Magazínu MF Dnes, známý od cesty stopem do Číny přes další zajímavé reportáže. I v tomto časopise předvede pár zajímavých věcí na vlastní kůži. Je tu s námi specialistka na zahraničí Adéla Dražanová, byť u nás bude muset psát i domácí témata, protože nás moc není. Je tu Michal Musil, což je člověk, se kterým spolupracuji léta. Mezi těch pět se počítám i já. To je kmenová redakce. Během několika měsíců bychom měli posílit ještě o jednoho člověka.

Co se týče externích spolupracovníků, podařilo se nám dát dohromady zajímavý okruh autorů. Ať je to dohoda na pravidelných komentářích s Karlem Steigerwaldem, spisovateli, kteří pro nás budou psát povídky. V ekonomické sekci prvního čísla se objeví zajímavý text od Petra Skočdopoleho, který pracuje pro známý server Motejlek.com. Honza Kovalík, který dlouhodobě psal pěkné věci v Respektu, v Economii, napíše hodně zajímavý článek o webu. A rýsuje se i další spolupráce s renomovanými píšícími autory.

Podařilo se domluvit i dobrou fotografickou sestavu. Titulku prvního čísla nám nafotil Tono Stano, čehož si vážíme, protože ten obvykle nefotí pro každého. Na balkóně jsme před chvílí potkali Honzu Šibíka, který dělal reportáž z Krymu s Adélou Dražanovou. Domluvili jsme spolupráci s Janem Sochorem, který působí především v Latinské Americe. Fotí pro nás hodně šikovný David Těšínský, plus řada dalších. Protože rozsah časopisu bude 130 až 150 stránek, potřebujeme externisty. Zatím to vypadá, že se na stránkách sejde docela dobrá společnost.

Kdybys měl vyjmenovat první tři kusy z výkladní skříně z prvního čísla, které by to byly?

Nechci úplně předbíhat, přeci jen se bavíme ještě nějaký čas před uzávěrkou. Je tam například jedna politická kauza od Jaroslava Kmenty a je tam od něj asi doopravdy unikátní počin, největší článek prvního čísla (o Radovanu Krejčířovi – pozn. red.). Oba ty texty už jsem četl a jsou velmi zajímavé. Je tam dobrá reportáž od Tomáše Poláčka a další od Adély Dražanové. Ještě si to necháme pár dní pro sebe, ať má ten, kdo si to dojde koupit, také nějaké překvapení.