Prošla jste mnoha životními etapami, byla jste úspěšnou, populární herečkou, diplomatkou a dnes jste političkou – poslankyní slovenského parlamentu. Čím jste byla nejraději?

Nejraději jsem studovala matematiku, bylo to velice vzrušující a tvořivé. Herečkou jsem se stala náhodou, ale prožila jsem krásná léta se zajímavými osobnostmi české i slovenské kultury jako partnerka do díla i jako homo politicus do debat o režimu, ve kterém jsme tehdy žili. Snažila jsem se vyhnout konjunkturalistům, vesměs průměrným i podprůměrným lidem, kteří se tehdy motali kolem kultury a nedovolili osobnostem tvořit. Nemohla jsem jezdit po světě a natáčet filmy v zahraničí, protože mě nepouštěli ven, ale jsem ráda, že jsem ta temná leta prožila v dobré společnosti. Diplomacie byla nejen zajímavá etapa mého života, ale dovolila mi konečně uplatnit některé z mých dalších zájmů – z historie, zahraniční politiky, jazyků.

V roce 2006, po tom, co jsem byla dva roky státní tajemnicí Ministerstva zahraničí Slovenské republiky, jsem vstoupila do politiky, a v roce 2016 z ní vystoupím a vrátím se do neziskového sektoru, protože jsem založila organizaci Via Cultura a Institut pro kulturní politiku. Vydáváme internetový časopis Kulturní kyslík.

Dá se říci, že teď, jako politička, jsem nejsvobodnější. Publikuji, přednáším, diskutuji o svých myšlenkách, ne o těch někoho jiného. A to je veliká satisfakce po letech, kdy jsem interpretovala cizí texty a obhajovala politiku vlády, tedy jiných politiků. Málokdo tomu rozumí, ale je to tak. Jsem svobodná a odpovědná za všechno, co řeknu a napíšu a udělám.

Jezdíte často i do České republiky, dokonce přednášíte na vysoké škole CEVRO Institut. Co české studenty nejvíc zajímá?

Moje spolupráce s CEVRO teprve začíná a sama jsem zvědavá, jak budou studenti reagovat na dvanáct přednášek o střední Evropě, které pro ně připravuji na následující dva semestry. Od problémů vyplývajících z mnohdy neblahé historie až po problémy energetické spolupráce v zemích V4.

Jaký největší rozdíl vidíte mezi slovenskou a českou politikou?

Pořád máme mnoho společného, ale viditelné rozdíly jsou dva. Slovensko je dlouhodobě velice proevropská země, z čehož vyplývá pozitivní postoj vůči bankovní unii a vůbec další integraci Evropské unie. Druhý rozdíl je zásadní. My jsme členy eurozóny, tedy patříme do srdce Evropské unie, jak se říká. To hodně oslabuje nacionalistické výkřiky typu – naši českou korunu si nedáme vzít, nebo – euro je cizácké a podobně. Tendence, které s úžasem pozorujeme u vás, hlavně v průběhu předvolebních kampaní. A také nejsme zavaleni nesmyslnými informacemi o samotném euru. Jak skomírá a již záhy přestane existovat a podobnými hloupostmi, které se vyskytují ve všech novinách a časopisech z Česka, které čtu.

Vicepremiérem a ministrem financí v české vládě je Slovák Andrej Babiš, primátorkou Prahy Slovenka Andrea Krnáčová. Dovedete si představit Čechy v tak vysokých funkcích na Slovensku?

Ano, možná by mluvili lépe slovensky než oni česky. Nebo by mohli mluvit tak, jak jim zobák narostl. My ještě češtině rozumíme. Ale vzpomínka na československé blábolení Biľaka nás trochu pronásleduje i dnes.

A jak vnímají Slováci, že v čele nejdůležitějšího českého ministerstva – financí – a hlavního města Prahy stojí Slováci? Není to pro ně určitá satisfakce, když léta ve společném státě trpěli mnohdy trochu mindráky menšího bratra?

Ani jeden ani druhý se nevyhraňují jako Slováci, takže ani v Bratislavě nikoho nenapadne, aby se tím chlubil. Notabene dál na východ.