Byla to senzační zpráva, která před nedávnem probleskla renomovanými českými i zahraničními médii. Skupina českých fotbalových fanoušků se podle ní rozjela do kosovské metropole Prištiny, aby na zápase Kosovo-Česko provokovala s dronem a vlajkou „Kosov je Srbija“ rozprostřenou nad stadionem. Jenže dotyční Češi se posléze ozvali a informaci označili za fake news. Ve skutečnosti totiž patří do spolku Evropská fronta solidarity pro Kosovo, která jezdí do země pomáhat. Více níže v našem rozhovoru s jedním z nich.

• Článek o osmi Češích, kteří chtěli na fotbale v Kosovu provokovat, vydal například britský Guardian ZDE

Mohl byste čtenářům vysvětlit, co váš spolek dělá? Jakou pozici v něm máte?

Náš spolek se věnuje humanitární činnosti na Kosovu. Já jsem zástupcem předsedy. Primárně navštěvujeme základní školy v tamních chudých vesnicích a nakupujeme školní pomůcky pro děti a školní vybavení (počítače, sportovní potřeby atd.) pro školy jako celek. Dále pomáháme chudým rodinám, věnujeme jim jídlo, oblečení atd. Zde je odkaz na náš web, na němž můžete najít podrobné reportáže, jež popisují naši činnost za posledních 6 let: https://solidarita-kosovo.net/

• Srbská státní televize poskytla Čechům prostor, ve kterém nařčení z plánované provokace ostře odmítli ZDE

Média o Vás ovšem psala jako o fotbalových fanoušcích, kteří jeli na fotbalové utkání do Prištiny provokovat. Ta informace v mediálním prostoru stále visí. Napsala to dokonce ČTK, tedy seriozní agentura, dále pak agentura Reuters. Ta zpráva nebyla dosud dementována

Neměli jsme v plánu vyvolávat nějaký incident na fotbale ani nikde jinde. Dokonce jsme ani neměli v plánu jít na ten zápas. Celá ta zpráva je naprosto lživá. Věnujeme se výlučně humanitární práci, a to již 6 let. Naším cílem není vyvolávat jakékoliv napětí. Naopak jednoznačně podporujeme zlepšování vztahů a mírové soužití mezi Srby a Albánci. Tu lživou zprávu o nás rozšířila kosovská média a my jsme se ji pochopitelně snažili dementovat. Podařilo se nám to v srbských médiích. Ta nejprve bez ověření šířila lživou zprávu, ale když jsme je informovali, jak to ve skutečnosti bylo, tak všechna srbská média dementovala ty nesmysly o nás a informovala o tom, že se ve skutečnosti věnujeme humanitární práci a že ta obvinění ohledně zápasu v kopané byla zcela lživá. Tato pravdivá zpráva o nás byla dokonce i ve zpravodajství srbské veřejnoprávní televize. Bohužel česká média nenaslouchala našemu vysvětlování a očividně víc věří výmyslům kosovských novinářů. Přitom dokonce i kosovská policie je prakticky na naší straně, protože když se jí novináři ptali, jestli jsme opravdu měli v plánu dělat problémy na fotbale, tak jim to policie nepotvrdila. Jinak náš případ dokonale ilustruje to, že se médiím mnohdy nedá věřit a to ani tak známým agenturám jako je např. Reuters. Česká i zahraniční média udělala chybu, že o nás zveřejnila lživou a neověřenou zprávu a pak odmítla uznat a napravit tento svůj omyl.

Novináři Reuters či ČTK vás nekontaktovali? Řekněme ve snaze si tu zprávu ověřit?

Ne. Žádná mainstreamová media nás nekontaktovala ohledně vysvětlení.

Média se odvolávají na kosovskou policii. Ta uvedla, že jste kromě zbraní, dronu a oněch předmětů (vlajka s nápisem Kosovo je Srbsko) měli i lístky na fotbal. To tedy kosovská policie lže, nebo jak tomu rozumět?

Kosovská policie sice nelže, avšak očividně některé informace nejsou přesné. Lístky na fotbal jsme neměli. Zbraně jsme samozřejmě také neměli (kapesní nožíky, sloužící ke krájení salámu a chleba snad nikdo nemůže považovat za zbraně). Dron, který jsme měli, je příliš malý na to, aby mohl unést vlajku a sloužil výlučně k natáčení a focení materiálu pro reportáž. Pokud nějaký policejní zdroj skutečně uvedl, že jsme měli lístky na kopanou, pak se jedná jednoznačně o omyl. V den, kdy se hrál fotbal, jsme měli v plánu nejprve koupit sporák pro jedno komunitní centrum a poté jsme měli v plánu strávit zbytek dne na jedné místní svatbě, to vše ve městě Orahovac vzdáleném necelých 70 km od Prištiny, kde se hrál onen zápas. Takže jak vidíte, žádný fotbal nás vůbec nezajímal. Zásadní je pro nás to, že kosovská policie nepotvrdila, že bychom měli v plánu provést nějaký incident na fotbalovém utkání. Tudíž i policie v podstatě potvrzuje, že jsme v tom nevině a celé to lživé tvrzení si vymysleli senzacechtiví kosovští novináři.

Proč by to dělali?

Vymysleli si to jednoduše kvůli touze po senzaci, bombastické zprávy se totiž lépe prodávají. Další důvod je vliv na kosovsko-albánské veřejné mínění. Jejich novináři psali o „skvělé akci“ kosovské policie, která zabránila „incidentu na fotbale“. To se běžným lidem na Kosovu líbí, vnímali to jako velký úspěch svých bezpečnostních složek, přitom ovšem netušili, že se jedná o lež.

Byli jste touto policií vyslechnuti či zadrženi? Jak to probíhalo?

Policie nás zadržela v podvečer, když jsme se vraceli z jedné vesnice v okrese Štrpce, ve které jsme pomáhali. Prohledali nás a našli transparent s nápisem „Kosovo je Srbsko“, který jim pochopitelně velmi vadil (zpetně si uvědomujeme, že nebylo moc rozumné brát si daný transparent s sebou na Kosovo). Policejní auta nás pak doprovodila na policejní stanici ve městě Uroševac. Tam jsme podali vysvětlení. Policisté rychle pochopili, že jsme neměli žádné špatné úmysly a že se na Kosovu věnujeme výlučně humanitární činnosti. I tak jsme ale museli na policejní stanici čekat až do 2h ráno, neboť policisté čekali na rozhodnutí svých nadřízených v Prištině. Policisté se k nám po celou dobu chovali velmi mile a slušně. Nijak nás neomezovali. Když nám pak jejich nadřízení z Prištiny dovolili odjet, tak nás policisté doprovodili jedním autem až do hotelu, ačkoliv město, kde jsme byli ubytovaní, bylo vzdáleno více než hodinu jízdy. Policisté se tak chtěli co nejvíce postarat o naši bezpečnost. V té době totiž už v kosovských médiích byly lživé zprávy o tom, co jsme údajně „chtěli udělat“ a policisté měli strach, aby nám cestou náhodou nedělali problém nějací albánští nacionalisté. Tyto jejich obavy se ovšem naštěstí nenaplnily.

Na druhý den jsme jeli do Prištiny na imigrační policii a tam jsme zaplatili 100 euro za to, že jsme se nepřihlásili k pobytu na území Kosova (to jsme nestihli z časových důvodů). Poté jsme jeli zase do Uroševace a tam nám vrátili pasy, telefony a další naše věci. Policisté se nám dokonce omlouvali za způsobené nepříjemnosti a za to, že nás zadrželi kvůli takové maličkosti. Dále nám řekli, že jsme na Kosovu vždy vítáni, jen si příště nesmíme brát prosrbské transparenty. Také nás opakovaně velmi pochválili za naši humanitární činnost. Někomu se může zdát zvláštní, že se k nám chovali tak vlídně, vzhledem k tomu, že jsme měli prosrbský transparent. Srbové na Kosovu ovšem vesměs všichni zastávají názor, že by Kosovo mělo být opět součástí Srbska a tak jsou Albánci na tyto postoje (které se jim samozřejmě nelíbí) zvyklí.

Pokolikáté jste byl v Kosovu?

Já osobně jsem byl na Kosovu třikrát. Naše humanitární organizace byla založena v roce 2013 a celkem naši členové podnikli už 8 humanitárních misí na Kosovu.

Vy pomáháte převážně srbské menšině žijící tam v izolovaných enklávách. Je to pravda?

My pomáháme národnostním menšinám na Kosovu, které mají horší pozici než většinové albánské obyvatelstvo. Po skončení války v roce 1999 byly totiž tyto menšiny vystaveny diskriminaci a útlaku ze strany albánských nacionalistů, přičemž mezinárodní jednotky KFOR jim v tom nejen nebránily, ale mnohdy je dokonce i podporovaly (čest výjimkám, mezi které patří české jednotky KFOR). Jak Srbové, tak příslušníci dalších etnických menšin, byli vyhánění ze svých domovů a jejich vesnice byly ničeny. Albánští nacionalisté vyhnali z Kosova na 280 000 lidí, většinou Srbů. Dnes sice již nedochází k přímému útlaku, avšak v některých částech Kosova cítí Srbové i další národnostní menšiny dodnes jisté projevy diskriminace. Proto je podle nás na Kosovu potřeba pomáhat právě příslušníkům těchto menšin. Navíc většinové albánské obyvatelstvo má podporu z USA, Velké Británie a Německa. Proto je potřeba, aby někdo myslel také na kosovské Srby a další tamní menšiny. Vedle Srbů pomáháme také např. Gorancům nebo smíšeným srbsko-albánským rodinám (někoho to možná překvapí, ale mezi Srby je relativně běžné, že si berou za ženy Albánky).

Jaká tam vlastně je situace těch lidí?

Za posledních pár let se situace na Kosovu naštěstí velmi uklidnila. Dnes již Srbové nemusí žít izolovaní ve svých enklávách, ale mohou se bez problému pohybovat po většině území Kosova. Vztahy mezi Srby a Albánci jsou však dodnes velmi rezervované, plné nedůvěry. Naštěstí však existují také výjimky a setkali jsme se i se Srby a Albánci, kteří měli přátelské vztahy. Dodnes ovšem existují srbské enklávy, jejichž obyvatelé jsou často oběťmi albánských lupičů, kteří je okrádají o dobytek. Oloupení Srbové pak nemají téměř žádné zastání u místních úřadů. Velkým problémem je také to, že velkému množství Srbů zabrali Albánci po válce jejich pole a lesy a doposud jim je nevrátili. Mnohé srbské chrámy a kláštery musí být dodnes pod nepřetržitou ochranou kosovské policie (jeden klášter dokonce dodnes chrání vojáci KFOR). Důvodem je to, že si je tamní albánští nacionalisté přivlastňují a tvrdí, že se jedná o albánské chrámy a kláštery (Albánci totiž nejsou zdaleka jen muslimové, velká část Albánců je křesťanského vyznání). Nejhorší je situace v několika kosovských okresech, ve kterých se dodnes Srbové nesmí pohybovat, neboť by jim hrozily útoky ze strany tamních šovinistů. Naštěstí ovšem tyto okresy tvoří jen malou část Kosova. Ze všeho nejvíc ovšem trápí Srby na Kosovu (a spolu s nimi i Albánce a ostatní obyvatele Kosova) špatná ekonomická situace, ohromná nezaměstnanost, velká chudoba a korupce.

A obchod s drogami? Jakou roli hraje Kosovo v této souvislosti? Viděl jste něco přímo na místě?

Nebyly jsme svědky žádného obchodu na ulici a dokonce jsme tam nikdy neviděli nikoho ani kouřit marihuanu. Ale zase je tam spousta velmi luxusních obchodních center a hotelů, které jsou převážně prázdné, tudíž se nabízí otázka, že jde jen o takzvané pračky na peníze. Ale to už jsme v rovině spekulací a touto otázkou se upřímně jako organizace nijak nezabýváme.

Není tajemstvím, že situace na hranicích mezi Kosovem a Srbkem a vůbec vztahy mezi oběma zeměmi nejsou vůbec idylické. Jak se vlastně chová kosovská vláda vůči srbské menšině?

Hlavním cílem kosovské vlády je vstup Kosova do EU. Proto se v posledních letech snaží kosovská vláda vést tolerantní a přívětivou politiku vůči etnickým menšinám. Srbové tak mají své poslance v kosovském parlamentu i ministry v kosovské vládě. Kosovská vláda dává mnohým chudým Srbům sociální dávky (i když velmi malé). Některým chudým srbským rodinám kosovská vláda dokonce postavila krasné nové domy, které jim zdarma věnovala. Samozřejmě takovouto velkou pomoc dostává jen málo rodin. Problémem je však to, že srbští politici zastoupení v kosovské vládě i parlamentu velmi často nehájí zájmy srbské menšiny. Ještě větší problém pak představují albánští nacionalisté, mnohdy zastoupeni v lokálních kosovských institucích. Ti totiž nerespektují nařízení své vlády a často nadále znepříjemňují život srbské menšiny, tak jak jsem to popsal v předchozí odpovědi. Tuto situaci dobře ilustruje fakt, že všude na Kosovu jsou dvojjazyčné cedule (např. názvy obcí), avšak místní albánští šovinisté téměř na všech cedulích přečmárali srbská jména obcí.

Jak se ta situace vyvíjí, zlepšuje se, zhoršuje?

Co se bezpečnostní situace týče, ta se celkově zlepšuje a situace se zklidňuje. Avšak místní Srbové žijí i tak v nejistotě, neboť si uvědomují, že politici na obou stranách mohou kdykoliv sáhnout k rozdmýchání nacionálních vášní a k poštvání obyčejných Srbů a Albánců proti sobě. Např. teď budou na Kosovu parlamentní volby a mnozí tamní kosovsko-albánští politici využívají v předvolební kampani nacionalismu, aby tak lidem odvedli pozornost od reálných ekonomických problémů.

Co se ekonomické situace týče, ta se bohužel nezlepšuje a mladí lidé (jak Srbové, tak i Albánci) masově opouštějí Kosovo a odcházejí na západ právě z ekonomických důvodů.

Asi nejzásadnější jsou ovšem radikální společenské změny, jež prodělali právě Albánci. Ti byli v minulosti velmi konzervativní. Od konce války v roce 1999 jsou ovšem vystaveni ohromnému vlivu westernizace a amerikanizace. Za těchto 20 let se mezi Albánci silně rozšířil západní styl života. Albánské ženy jsou dnes emancipované, zajímá je hlavně kariéra, rodí jen málo dětí a i když jsou muslimky, tak se oblékají velmi sexy, nosí minisukně i hluboké výstřihy. Zahalenou Albánku můžete potkat jen zcela výjimečně. Vysoká porodnost Albánců je dnes již minulostí, jejich rodiny mají v průměru jedno nebo dvě děti. Navíc je mezi Albánci velmi vysoká rozvodovost. Naopak Srbové na Kosovu mají dnes větší porodnost než Albánci. V průměru mají tři až čtyři děti, jsou konzervativnější než Albánci, k rozvodům mezi nimi dochází naprosto ojediněle a v naprosté většině jsou hluboce věřící a oddaní své pravoslavné církvi.

A islám? Odklání se Albánci od tohoto náboženství?

Mnoho lidí u nás si mylně myslí, že mezi Albánci má velký vliv islám. Opak je však pravdou. Albánci většinou neberou islám moc vážně a jsou silně sekulární. Počty praktikujících muslimů mezi Albánci stále klesají. To platí dvojnásob o mladých Albáncích, kteří o islámských pravidlech nechtějí už ani slyšet. Mešity na Kosovu zejí prázdnotou, velká většina Albánců nedodržuje postní měsíc ramadán, pijí alkohol a mnozí dokonce jedí vepřové.

To vše platí i o kosovsko-albánských politicích. Ti nechali v Prištině postavit ohromnou katolickou katedrálu, ale stavbu velké mešity zakázali. Vůdce boje kosovských Albánců za nezávislost Ibrahim Rugova opustil islám a přestoupil na křesťanskou víru. Premiér Albánie Edi Ráma je katolík. Předáci kosovských Albánců chodí vždy na Vánoce a Velikonoce na mši do kostela. Někdejší váleční vůdci kosovsko-albánských povstalců, současný prezident Kosova Hašim Tači a bývalý premiér Kosova Ramuš Haradinaj (oba jsou obviňováni z válečných zločinů) mají ve svých pracovnách vystaveny obrazy křesťanských světců. Albánci jsou velmi hrdí na to, že matka Tereza byla Albánka a jejich největší národní hrdina Skanderbeg byl křesťan, jenž v 15. století bojoval proti osmanským Turkům. Bývalá kosovská prezidentka Atifete Jahjaga prohlásila: „Albánci v průběhu dějin bránili Evropu před Turky“. Jeden albánský historik, jenž je zbožný muslim, dokonce prohlásil, že pro islám byla doba před rokem 1999, kdy na Kosovu vládli Srbové, lepší než současné období nezávislého Kosova. Historickou motivací Albánců k jejich boji za nezávislé Kosovo totiž není a nebyl islám, nýbrž jí byl albánský nacionalismus. A u zrodu velikoalbánského nacionalismu stáli albánští křesťané.