Co jsme se za poslední dva roky dozvěděli o svobodě slova a respektu k odlišným názorům v České republice?

Svobodu projevu je vždycky potřeba bránit, nejenom v České republice. Kdyby byl lidem dán respekt k ní sám od sebe, tak by panovala na celém světě a brali bychom ji jako samozřejmost. Ale není to tak, naopak jde o velice vzácné zboží. A i tam, kde se k ní – nejen – politici aspoň formálně hlásí, se často hned dodává nějaké: ano, ale… A zavádějí se výjimky, které mají bohužel tendenci časem růst.

Na druhou stranu – někdy máme v České republice zbytečný sklon k sebemrskačství. Ve srovnání s mnoha jinými státy jsme zatím ve věci svobody projevu dopadli ještě dobře. Je vidět, že tady lidé úplně nezapomněli na to, jak vypadaly předešlé režimy a nutnost takzvaně držet hubu a krok. Také tu panuje určitá zdravá nedůvěra vůči vrchnosti, kterou si snad podržíme.

Způsobil nebo prohloubil tento problém koronavirus?

Winston Churchill prý kdysi řekl: Never let a good crisis go to waste. Mohli bychom to přeložit jako: Nikdy nepromeškejte příležitosti, které vám – jako politikovi – dává pořádná krize. V tomhle se situace opakuje neustále. Přijde teroristický útok – hned se ozvou hlasy, kde všude se musejí utáhnout šrouby. Je nedostatek nějakého zboží – hned se ozvou hlasy, kde všude se musejí utáhnout šrouby. Zhorší se poměry na mezinárodní scéně – hned se ozvou hlasy, kde všude se musejí utáhnout šrouby. No, a epidemii jsme dlouho neměli, ale jak vidíte, i té se dá docela dobře chytit.

Spíš mě bude zajímat, jak dlouho budou jednotliví politici a vlády odolávat požadavkům na pozvolnou demontáž různých opatření. Některé státy, jako třeba Británie a Dánsko, s tím už začaly. Situace v České republice je poněkud schizofrenní – na jednu stranu vláda deklaruje rozvolňování, na druhou si chce nechat schválit pandemický zákon, který svojí přísností vyvolal námitky veřejnosti včetně té právní. Vypadá to, jako by se někteří lidé nechtěli té krize jaksi duševně vzdát.

Upřímně to pozoruji i u některých novinářů a publicistů: Nemám o čem psát, ale vždycky je tu korona! Co ti budou dělat, až nebude? Zase budou muset psát o tom, jak na Jadranu spolkla učitelka žraloka nebo snad naopak…

Kde je příčina toho, že se společnost dostala do této fáze? Tedy odsuzování jiného názoru a odmítání naslouchat si? Vždyť i pro svobodu slova Čechoslováci cinkali klíči na náměstích. A lze to napravit?

Zase prosím tolik nemytizujme to cinkání klíči, stává se nám z toho událost, na kterou se odvolávají zleva i zprava, asi jako kdysi na povolání Přemysla Oráče na trůn. Já si tu událost pamatuji, ale taky si pamatuji, že každý z toho davu měl značně jiné představy o tom, jak ta budoucnost bude vypadat, a že ty představy byly navzájem dost nekompatibilní. Nicméně je pravda, že devadesátá léta byla potom z hlediska verbální svobody hodně uvolněná, protože to kyvadlo překmitlo z normalizačního bacha, co říkáš, na opačnou stranu.

Tento efekt už pominul a vracíme se do běžného stavu, kdy lidi, kteří chtějí poroučet jiným, hledají způsoby a zdůvodnění, jak to udělat. Sahá to od staré Blažkové, které vadí, že soused volí jinou stranu nebo nerespektuje její představy o tom, jak často se vytírá chodba, a končí až nahoře u pák moci, protože k těm se vždycky přirozeně derou lidé, kteří chtějí rozhodovat o ostatních. A to je ještě ta lepší varianta, protože mezi politiky, vrcholnými manažery a podobnými je taky disproporční množství úplných psychopatů.

V tom našem uspořádání nás občany částečně chrání dvě věci: Jednak to, že nahoře je těch lidí moc, netáhnou za jeden provaz a různě si vzájemně překážejí, jednak to, že v těch volbách občas někdo pohoří a skončí. A jeho nástupci nějakou dobu trvá, než se zorientuje a vytvoří si tu správnou mocenskou pozici, plus musí přece jenom před voliči hrát trochu divadlo, aby se tam udržel. To jsou dvě věci, které zatím celkem úspěšně brání tomu, abychom tady upadli pod nějakého doživotního diktátora a vedli tento rozhovor někde v gulagu na pryčně. Ale pasivitou si svobodu neudržíme, musíme pro ni aspoň něco málo dělat.

Častým jevem je také takzvané nálepkování: Kdo je proti migraci, může být xenofob, rasista, fašista, nácek a podobně. Kdo napadá argumenty jednotného pohledu na řešení pandemie, například očkování, a rád bych vyzkoušel jiný přístup, je dezinformátor, oběť fakenews, antivaxer. Pro podporovatele očkování zase vymysleli pojem tečkovači. Je to symptom dnešní doby?

Ne, k tomu mají lidi buňky odjakživa, podívejte se třeba na náboženské války ve středověku. Tam se hodně nálepkovalo. Ale kdo má rozum, měl by tenhle sklon sám v sobě krotit. Člověk má taky přirozený sklon k tomu, ležet, jíst, necvičit a popíjet něco alkoholického, ale rozumní lidi to dělají jenom výjimečně, protože vědí, že ve velké míře je to zhoubné. Nálepkování slouží lidem k tomu, aby nemuseli moc přemýšlet o protistraně a jejích argumentech a takzvaně ji zamázli. Ve veřejných soubojích, i těch na internetu, pak ještě k ponížení protivníka.