Do kin vstoupil nový film Havel o prvním prezidentovi České republiky, disidentovi a dramatikovi Václavu Havlovi. Snímek se setkal s rozporuplnými reakcemi, kromě filmových kritiků ho přijali rozpačitě i diváci, na serveru CSFD.cz je hodnocen 56 %. Může podle vás film přinést něco nového?

Film jsem zatím neviděl, takže budu trochu předjímat. Dovolím si nicméně polemiku s citací samotného režiséra z textu zveřejněného na irozhlas: „Pramenů je spousta a na vyprávění historie je stejně knížka lepší. Film je aspoň pro mě emotivní zážitek. Soustředili jsme se na emoce a fakta jsme nechali kronikářům, dějepiscům a historikům.“ Jakkoliv bych u filmové fikce s režisérem Horákem souhlasil, tak u biografického filmu zobrazující historii a skutečně žijící postavy to neobstojí. Jak slyším někde slovo emoce nebo výzva, otvírá se mi pomalu kudla v kapse. Na emoce jsou mimochodem experty zejména v neobjektivní a nevyvážené ČT, kde řada lepších moderátorů a reportérů místo nezaujatého informování neustále otravuje právě s emocemi, které jsou úžasným nástrojem manipulace a propagandy.

Film je bezesporu emotivní zážitek a emoce jsou jedním z jeho důležitých atributů, ale stavět je u údajně životopisného filmu nad historická fakta, je zkrátka špatně. Ač moc dobře chápu, že, slovy klasika: „Pravda nesmí stát v cestě dobrému příběhu“. Chci-li film postavit na emocích na úkor reálií, tak pak ho nepojmenovávám po skutečné postavě, ale nazvu ho obecně: třeba Disident, Vyvolený, Vyškolený, Předurčený. Ale opakuji, že jsem film neviděl. Jinak nového by přinesl něco jen film, který by široké veřejnosti upřímně a pravdivě představil Václava Havla mimo jiné jako pečlivě vybraný, opracovávaný a vydržovaný kádr léta připravovaný na jeho hlavní životní roli.

Shodou okolností jsem minulý týden poprvé zhlédl Havlem režírovanou vlastní zfilmovanou divadelní hru Odcházení. A musím říct, že jsem byl příjemně překvapený a vřele ho všem doporučuju. Za mě je skvělý řemeslně, hudebně, herecky, režijně a hlavně obsahem. Havel, ve filmu převtělený do Abrháma, coby bývalého kancléře, dává jeden políček za druhým sobě i všem okolo. Postavy filmu se nápadně podobají, ať už konkrétním lidem nebo obecným vzorům. Slizký, podlézavý poradce bydlící v budce s několika satelitními talíři – agent? – hraný Kaiserem mi připomínal Žantovského, přihlouplí a santusáčtí novináři horko těžko čtoucí otázky z papíru – ale dají si pivo se skořicí, poradci a kancléři postupně rozkrádající státní majetek, neb se ten „erární od soukromého tak těžko odlišuje“, majetnická, sebestředná a manipulativní dcera i dlouholetá přítelkyně hraná jeho ženou Dagmar, které ho neustále do něčeho tlačí a snaží se ho řídit. Prefabrikované fráze proklamující ex-kancléř, tedy sám Havel a naprostá vyprázdněnost a podoba končícího i nastupujícího kancléře nebo velká chlastačka za tónů upravené Ódy na radost. Opravdu zajímavé, ale některým se na to zřejmě nebude dívat dobře. Spousta symbolů, z nichž, hádám, jsem ještě velkou řádku nerozpoznal.