Jsme na začátku roku 2020. Očekáváte obávané ochlazení ekonomiky? A co nám o něm říká situace v Německu?

Ochlazení ekonomiky očekávám už několik let, ostatně stejně jako propad Německa do recese.
Ke všem důvodům, které přetrvávají, se v posledním roce připojuje masivní propad automobilového průmyslu a obrovská rizika spojená s nezodpovědnou unijní zelenou politikou. Pokud zatím přesto statistické úřady vykazují ekonomický růst, je to především kvůli – nikoli díky – nenormálnímu jednání centrálních bank a vlád. Ty se chovají, jako kdybychom už vězeli v hluboké krizi, zběsile utrácejí a dupou na plynový pedál, který je jinak v ekonomikách vyhrazen pouze pro krizová období.

Známá poučka přírodovědců říká: nekrmte v zimě ptáky, pokud teploty neklesnou hluboko pod nulu. Příliš dobře nakrmení opeřenci totiž údajně přestávají zpívat, a tak mají následně problém s nalezením partnerky – a tím i se zachováním rodu. Příliš překrmená ekonomika zleniví, přestane se snažit, neinovuje, zaostává – a až hospodářům dojde lůj a strouhanka, začne hynout. Centrální banky a vlády v Evropě krmily ekonomiku bez ohledu na teplotu – a až se skutečně ochladí, problémy budou o to hlubší.

„Hlavním problémem je rostoucí zadlužení státu, soukromých firem i domácností. Nesmíme si nalhávat, že jsme na tom lépe než zbytek Unie. Ne, my jsme na tom jen o něco méně špatně než zcela tragický zbytek Unie, což je obrovský rozdíl. Oddlužení je proces bolestivý, bude trvat několik málo desetiletí, ale našemu hospodářství by pomohlo, stejně jako kardiakovi pomůže rozumné zhubnutí,“ řekla jste mi v jednom z rozhovorů. Začala v tomto ohledu vláda konat?

Ministryně financí na přelomu roku uvedla, že náš dluh klesá. Technicky vzato je to pravda: poměr dluhu k hrubému domácímu produktu skutečně klesl, ovšem pouze díky růstu našeho hospodářského výkonu. Připomíná to novoroční předsevzetí jednoho mého statnějšího známého, který svůj boj se svou neuspokojivou váhou glosoval slovy: nebudu se snažit hubnout, raději si dám závazek, že vyrostu o pět centimetrů. Ani my jsme, co se státního dluhu týče, nezhubli, jen jsme o trochu povyrostli. Státní dluh v absolutních číslech roste a zjevně bude růst neustále, protože systematickou snahu o jeho snižování nepozorujeme. Loňský státní rozpočet skončil v červených číslech, letošní je navržen jako deficitní – a za rok se přitom konají volby do Poslanecké sněmovny. Která vláda bude v době předvolební kampaně dobrovolně šetřit?

A jak reagovat na slova premiéra Andreje Babiše, že se máme „nejlépe“? Máme?

Za posledních deset let vzrostla spotřeba antidepresiv o pětinu. Ekonom za tím číslem vidí dva protichůdné jevy: buď se stav obyvatel o tolik zhoršil, že nic jiného než pád do psychofarmak nezbývá, nebo se naopak máme natolik dobře, že si je již můžeme dovolit. Podobně je to s oním mít se nejlépe. Když si přečteme projevy ústavních činitelů za posledních dvacet let, máme se prakticky každý rok nejlépe v historii.

Co ale to nejlépe znamená? Jestli tím myslíme, že máme historicky nejvyšší hrubý domácí produkt na osobu, pak ano, máme se nejlépe. To ovšem nic nevypovídá o struktuře naší výroby: co tvoří onen nejvyšší hrubý domácí produkt? Elektrické koloběžky, nebo kvalitní silnice? Kdo zabloudí do luxusní restaurace v centru Prahy, musí nabýt dojmu, že se Češi mají výborně. Kdo se ovšem chce po dálnici nebo železnici do Prahy nejprve dopravit, bude o životní úrovni v naší zemi upřímně pochybovat.

Jestli tím nejlépe míníme nejvyšší možnou spotřebu domácností, máme se skutečně výborně. Takové číslo ovšem mlčí například o tom, že se naše domácnosti čím dál tím více zadlužují, aby si mohly pořídit vlastní bydlení. Pokud tím nejlépe v historii myslíme počet vysokoškoláků, pak se jistě opět máme nejlépe – nic to ovšem nevypovídá o prudce klesající úrovni čerstvých absolventů a reálném propadu znalostí a vzdělanosti v naší zemi. Pokud tím nejlépe v historii myslíme nejnižší míru nezaměstnanosti, pak se máme skvěle – ale to nic nevypovídá o obtížích se sháněním zaměstnanců. Máme dnes snad nejvíce politických stran a hnutí v historii, ale leckdy nemáme koho volit. Máme historicky nejvyšší úroveň zdravotnictví, nejlepší přístroje, nejvíce možností – ale co je to platné, když pacient nemůže sehnat předepsané léky a na nezbytné vyšetření čeká dlouhé měsíce?

Zatím stále platí verš, který jsem si před lety vypsala z jedné knihy Vladimíra Komárka: Chtělo se tančit a těsné boty tlačily. Pokud se však budeme pořád spoléhat stále jen na stát, pak se budeme mít nadále pouze nejlépe v historii, ale nikdy se nebudeme mít skutečně dobře.

Národní investiční plán Andreje Babiše jste pro týdeník Echo označila za ledabylý soupis údržbářských prací. Proč? A co v něm chybí?

Pokud chci rekonstruovat rodinný dům tak, aby v něm mohly bydlet moje děti a jednou i vnoučata, pak si jistě sepíši podrobný plán prací včetně financování. Potud tedy jedná vláda velmi rozumně. Národní investiční plán však připomíná seznam stavebníka, který si na kus papíru píše vedle cementu, tvárnic a nového bojleru také tekuté mýdlo, kartáč na podlahu a zásobu toaletního papíru do roku 2050. Cílem vlády přece není a nemůže být pouhé proinvestování osmi tisíc – našich! – miliard korun. Cílem má a musí být připravit infrastrukturu tak, aby se neplýtvalo vzácnými zdroji a mohlo se vyrábět lépe, více, kvalitněji. Ekonomka Helena Horská nedávno vypočítala, že na dálnici D1 ztratíme v kolonách ročně osm a půl milionu hodin. Naše hospodářství tak podle jejích výpočtů ročně přijde zcela zbytečně zhruba o miliardu korun. Kdybychom měli dobré silnice, dálnice a železnice, možná bychom si byli schopni na ty populární sportovní haly z investičního plánu sami vydělat, sami ušetřit, a nemuseli bychom se obracet na všemohoucí a vševidoucí stát, který nám je zaplatí z našich vlastních daní anebo na dluh. Pro snazší pochopení problému by patrně stačilo, kdyby se tvůrci plánu pokusili dostat úplně obyčejným vozem z Prahy do Brna a zpět – bez použití majáčku. Pak by, pevně věřím, v jejich snech již nic ani nechybělo, ani nepřebývalo, a plán by se snad transformoval do smysluplné podoby.

Jak bychom tedy měli plánovat do budoucna, abychom nebyli ledabylí? Kde začít? A je to reálné v republice, kde se každou chvíli mění vláda, která zastává opačné názory či jiné priority? Jak je na tom Česká republika s dlouhodobými cíli?

Vlády se sice mění, ale my – a naše problémy – zůstáváme neměnní. Je věcí nás voličů, abychom na vládách prostřednictvím svých volených zástupců důsledně požadovali zodpovědné hospodaření se svěřenou zemí. Cíle a priority jsou přece stále stejné – chceme, aby se naše děti měly lépe, než se měli naši rodiče, chceme zdraví, svobodu, klid. Lišíme se jen v náhledu na to, jak těchto cílů dosáhnout.

Začít proto musíme návratem k hodnotám demokracie bez přívlastku. K tomu ovšem patří i uznání legitimity vlády, která nám sice třeba není po chuti, ale která byla přesto jmenovaná na základě výsledků demokratických voleb demokraticky zvoleným prezidentem. Princip demokracie spočívá mimo jiné v tom, že dnešní opozice může být zítřejší vládou a dnešní vláda se de facto dennodenně připravuje na život v opozici. Je proto v zájmu obou hrát podle pravidel. Budeme-li každou chvíli zpochybňovat kdekterý krok kterékoli vlády, nejenže nedojdeme k dlouhodobému cíli, ale hlavně se ani pro samé přešlapování na místě nevydáme na cestu.

Jedním z dlouhodobých cílů by měla být i důchodová reforma. Přes veškerá varování o tom, že za dvacet třicet let nezbudou na důchody finance, se nezdá, že by s tím politici měli enormní zájem něco dělat…

Prosazení důchodové reformy bude vždy váznout na konfliktu zájmů voličů-budoucích důchodců a voličů-současných důchodců. Reforma důchodů je navíc spojena s celkovým přístupem země k rodině, k lidskému životu i ke smrti. Podpora matek samoživitelek, snaha o co nejrychlejší návrat čerstvých maminek do zaměstnání nebo umělé prodlužování doby studia prohlubují závislost lidí na kafkovských úřadech a naopak oslabují základní solidární vztahy v rodině. Podpora euthanázie naopak dává radikálním reformátorům do rukou nástroj stejně nebezpečný, jako byly potraty v rukou čínských populačních plánovačů. Hospodářskou reformu zkrátka nelze dělat bez základních hodnot – a naopak mizerně provedená reforma může zemi uvalit do hodnotového marastu.