Když jsme v minulém roce slavili sté výročí vzniku Československa, podílel jste se spolu s desítkou dalších západočeských spisovatelů na tvorbě knihy „Moje republika 1918–2018“, jakéhosi almanachu historicko-beletristických textů, v nichž jste vzpomínali na události, které jednak ovlivnily vaše rodiny a jednak ukazují, co je v životě nejdůležitější: rodina, láska, přátelství a dobré mezilidské vztahy. V jakém stavu z tohoto pohledu je naše společnost na prahu druhé stovky let, pokud Českou republiku bereme jako pokračovatele historie, kterou odstartoval vznik tzv. první republiky?

Tento stav lze svobodně kritizovat, ale kritika ztratila význam. „Nikdo nečte,“ parafrázoval už zesnulý spisovatel Lem starověkého klasika, „kdo čte, nepochopí, a kdo pochopí, zapomene“. Samozřejmě ten výrok neplatí totálně, ale ono stačí, že funguje plošně. Kupříkladu proti zmíněné první republice se život a mezilidské kontakty nepředstavitelně zrychlily, a to si nejlépe uvědomíme na příkladu science fiction, ve které někdo zasadí do roku 1919 dnešní síť mobilního a internetového propojení. Tehdejší dějiny by to ne pouze zrychlilo, už brzy by se ubíraly úplně jinam. Dnes ovšem všeobecná informovanost způsobuje nezájem o informace a také neschopnost vybrat ty podstatné a pravdivé.

Na první pohled to sice vypadá, že to umíme, takže třeba Vlastimil Vondruška sepíše zajímavou knihu Epištoly o elitách a lidu. Lenka Procházková je čtena další, v mnohém se prolínající množinou lidí, Benjamin Kuras má své čtenáře a jistěže lze věřit sociologovi Janu Kellerovi. Ale představa, že o analýzách těchto osobností, byť jsou jich desítky, uvažuje celý národ, je naivní. Uvažuje o nich hrstka lidí, kteří věci většinou zlepšují pouze ve své hlavě. Představa, že jde o jedince, z nichž někteří začnou hrát fatální úlohu v českých dějinách, je bohužel pouhým přáním, které je otcem podobné myšlenky. Chci říct, že dochází k jakémusi paradoxu. Dnes je všechno promyšleno a svobodně zveřejněno a lze z toho vyvodit cestu, která by tuto zemi zachránila, ale většině stačí zábava.

V krátkém sledu jsme si v březnu připomínali 20 let od vstupu do NATO a 80. výročí začátku okupace naší země nacistickým Německem. Trochu to vypadá, jako bychom se tu druhou událost snažili v myslích lidí a především mladé generace potlačit, ne-li přímo vytěsnit. Hodí se tedy vůbec takovou dějinnou událost připomínat, když tehdejší okupant je nyní naším spojencem a naopak osvoboditel z roku 1945 je považován za nepřítele?

Ta připomínka je určitě vhodné varování, ale není realitou, že by politici dnešního Německa i Ameriky byli čímkoli zavázáni politikům před osmdesáti lety. Jestliže si to někdo myslí, je to přirozený automatismus, ale samotné politiky ani nenapadne se srovnávat s osobnostmi tehdy zcela jiného světa. I to je paradox. Oni sami cítí, že se ty připomínky hodí. Nijak je totiž nespojují s vlastními metodami. Jsou to jiné metody, a to adekvátní dnešku a technologickému pokroku. Jestliže má smysl válka, tak má aktuálně smysl válka psychologická a ekonomická. V té jsme až po uši. Je k smíchu i k pláči, když někdo za této války sedí u piva a rozumuje, zda se mělo připomínat obsazení Československa Německem.

Jsme v řadě směrů přece dnes už součástí Německa a přináší to také výhody. Jestliže se to několika přemýšlivým vlastencům nelíbí, nikdo jim nebrání protestovat, ale nevidím dokonce ani podobné menšinové protesty. Jak se zdá, historii netáhnou intelektuálové, ale masy. Neříkám, že masy jsou „kam vítr, tam plášť“, ale většinou ano. Proč si něco malovat? Je zde prostě realita naší polohy a povahy. Stačí ji znát, abychom vytušili, jak vše dopadne.

Když jsem procházel docela dlouhý seznam vašich literárních ocenění, zaujalo mě to za první místo v Literární soutěži brněnské kavárny Útulno. To mě přivedlo na myšlenku, abych se vás zeptal, co říkáte často zmiňovanému rozdělení české společnosti na „pražskou kavárnu“ a ostatní, čímž se míní dělení na elity a „plebs“. Je to odpovídající nastavení společnosti a měly by jí udávat tón právě názory elit?

S tou kavárnou to každý chápe po svém, ale rozdělení na Prahu a její okolí plus zbytek země existuje. Marcella Marboe to trochu přehnala, ale jinak se mi líbí její stať Kdo se prosadí? zveřejněná v LUK 3. dubna, ta se ovšem týká literatury, zatímco politika knihy bez problémů ignoruje. Politiku nikdy nemohou vidět stejně plebejec a rentiér, kterého si představujeme právě v oné kavárně, zatímco on často lítá okolo svých činžáků. Jistěže si vlastní postavení nevybral, jako si je nevybral ani dělník. Ta představa, že se pouhou pílí vyšvihnete, je nevěrohodná dnes už i ve filmech. Na to je třeba strýček, rodinné zázemí a genus. To však nechápejme rasisticky a kupříkladu představa, že krásný gigolo nejspíš skončí jako ten rentiér, je ošidná.