„Můj Luhansk je v troskách," povzdechla si vitální seniorka Božena Fialová. Zrovna jsme letěli vládním speciálem v rámci pietní akce k uctění československých legionářů ve Francii. „Hrozně ráda létám," přiznala se. Aby ne, když byla za druhé světové války spojařkou - parašutistkou a zažila dost tvrdý výcvik. A jak se to všechno odehrálo?

Pláč nad válkou na Ukrajině

„Války já nechápu. Prý to dělají peníze a touha po moci, ale podle mě i strašná blbost. Když se nyní podívám na zprávy do televize, jímá mě z toho hrůza. Nemám ráda střílení. A když ukážou Luhansk, kde jsem dvanáct let žila a pamatuji si ho jako moc krásné velké město, vidím jen trosky," podotkla Ivanová a oči se jí zalily slzami.

Životní příběh seniorky žijící v České Třebové byl hodně pestrý. S babičkou odjela v roce 1933 za rodiči do SSSR, kam oni odešli za prací o dva roky dříve. Její tatínek, vyučený soustružník a zámečník, nejdříve pracoval ve zbrojovce v Podolsku u Moskvy, pak se stěhovali do Luhansku. Tam získal práci v továrně na parní lokomotivy, která se na začátku války přes týden proměnila na vojenský závod, kde se vyráběly tanky. Poté, co se fronta přiblížila, všichni odjeli do Omsku na Sibiř.

Odvedena do amády v Buzuluku

„Cesta do Omsku v dobytčáku trvala celý měsíc. Některé vlaky dostávaly přednost, například ten s dětmi z Leningradu. Když jsme dojeli na nádraží menšího města, viděli jsme, jak z toho vlaku po bombardování skoro nic nezbylo. V koších jsme pak odnášeli pozůstatky těch dětí. Hrůza," vzpomíná, jak se setkala s hnusem války, kde jsou oběťmi hlavně nevinné bytosti.