Před třemi lety jste na konto obchodů v Rusku uvedl, že jsme si své pozice tak trochu zlikvidovali sami. Jak byste popsal dnešní situaci?

Současná doba je výrazně složitější, nežli byla doba před třemi roky. Velké české investiční akce se v současnosti v Rusku neodehrávají. Zaprvé je nemá kdo dělat a zadruhé se k tomu ani nedostane. Je to o menších a středních projektech, případně o nějakých subdodávkách. Problémem, který to dovedl do dnešní situace, byla první polovina loňského roku (kauza Vrbětice a dění okolo, pozn. red.), která nás dostala do pozice, ze které se odrážel veškerý další vývoj včetně obchodních příležitostí.

Poté, co jsme jako Česká republika byli zařazeni do onoho dvoumístného seznamu nepřátelských subjektů, tak se to odrazilo i na obchodně-ekonomických aktivitách našich firem. Když budu úplně konkrétní, jsou firmy, které v této době přišly o již předjednané zakázky a projekty. V té době ruské regiony, o které se opíráme nejvíc, měly z ústředí pokyn, že s Čechy jen ve výjimečných případech.

Stránky Komory pro hospodářské styky se zeměmi SNS najdete ZDE:

Hovoříte o rozpracovaných projektech, o které jsme přišli. O jakých objemech se zde bavíme?

Nedokážu to říct přesně, jde o věci z oblasti strojírenství, zemědělských technologií. Nemám jasnou představu. Byl tam například projekt kravína pro 400 kusů zvířat, prasečák podobné velikosti, věci tohoto charakteru. Ve strojařském průmyslu šlo o dodávky určitých komponent pro výrobní podniky, ale to bohužel také nedokážu kvantifikovat. K těmto informacím se dostanu jen tehdy, když mi firma mezi řečí sdělí, kolik je to stálo.

Ke konci loňského roku jsme začali dostávat signály z regionů od našich ruských partnerů, tedy tamních obchodně-průmyslových komor, že se situace trochu stabilizovala a že tento pokyn v podstatě není tak rigidní.

Na začátku tohoto roku jsem měl příležitost mluvit s několika prezidenty těchto komor a bylo mi potvrzeno, že Kreml dává regionům volnou ruku, pokud jde o rozvoj zahraničního obchodu.

Když jsme nyní probrali loňský rok a krizi okolo Vrbětic, jak se s odstupem času díváte na sankce, které byly na Putinovský režim uvaleny v roce 2014, na začátku ukrajinské krize, pohledem českých podniků, které v Rusku obchodovaly?

Ty nám samozřejmě ublížily. V řadě případů, zejména pokud šlo o specializované dodávky, které z pohledu našich úředníků podléhaly pravidlu dvojího použití (zboží, které lze použít jak pro civilní, tak pro vojenské účely, pozn. red.), tam byl vývoz pro naše firmy zakázaný. To by bylo celkem pochopitelné a nedalo by se proti tomu nic namítat, pokud by tyto sankce byly uplatňovány ze všech zemí EU, ale tak tomu nebylo.

Už tehdy jsme měli informace o řadě případů, kdy věci, které byly rozpracovány českou firmou, převzaly firmy italské, německé nebo americké. Toto nám tam udělalo velkou čáru přes rozpočet a pochopitelně tím docházelo ke ztrátě trhu. Jestliže tam vznikaly nové příležitosti, tak už Češi ani nebyli oslovováni, protože se z nich stal nejistý partner. V řadě případů naše místa zaujaly tyto zahraniční firmy, také z Rakouska, Korey, Japonska atd.

Ty ztráty jsou citelné, je to vidět i na počtu firem, se kterými spolupracujeme. V dobách kolem roku 2012 jsme měli více než 150 aktivně spolupracujících firem a v současné době to je jen kolem 70. To jsou ale jen čísla za naši komoru, nikoli za export jako takový. Část trhu si také pokryli sami Rusové svým programem náhrady.

O té politice ruské soběstačnosti se často hovoří, víme, že mnoho věcí nefunguje, jedním z úsměvnějších případů byl onen známý „běloruský“ parmezán… Jaký je reálný rozsah těchto ruských opatření z hlediska soběstačnosti a může i toto zavřít českým firmám do budoucna dveře, pokud se budou chtít na ruský trh vrátit?

Určitě jim to nepomůže. Domnívám se, že tím Rusové pokrývají tak 20 % svých potřeb. A zbytek řeší ti, kteří nejsou povinováni sankcemi, nebo ti, kteří to nějakým způsobem „řeší“.