Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Samozřejmě, že je co slavit! Já osobně považuji vznik Československa za tak významnou dějinnou událost, která nemá pro náš národ hodnotově srovnatelný ekvivalent. Kdyby k vzniku republiky nedošlo, žili bychom v mnohem větší společenské a ekonomické nerovnosti, čímž nechci říkat, že je toto u nás dnes v pořádku. První republika, přes její veškerá negativa, byla rozhodně vyšším vývojovým stupněm směrem k dosažení sociální spravedlnosti než do té doby panující ve všech oblastech zdegenerovaný a dysfunkční feudalismus. Již jen fakt, že byla provedena pozemková a majetková reforma ve prospěch všech, a to na právě úkor do té doby všemocné šlechty, je zřejmým pozitivem. A když pan Schwarzenberg dnes ve Sněmovně stejně halasně jako pokrytecky odkazuje názorové odpůrce k „masarykovským hodnotám“, musí být všem prostě jen k smíchu.

Neoddiskutovatelným faktem je, že je naše země morálně zplundrovaná a v podstatě již také zcela vykradená. Zevnitř i zvenčí působením politicko ekonomických mafií, které se zde prohánějí jako ryba ve vodě a skoro beztrestně. Co však naděláte, když se významná část společnosti nechá donekonečna „opíjet rohlíkem“ a volebně strany, které dokonce generují majetnictvím postižené kleptomany, stejně podpoří. Samotným občanům to ale nevyčítám, chaos v jejich hlavách jim ochotně a ráda působí naše „nezaprodaná a demokratická“ média, s ČT v čele. Při hektice dnešního stylu života jim nezbývá čas si mnohé, takto mediálně vypuštěné věci, ověřit.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

„Naše“ země již přece dávno není naše! Nejprve byla účelově zeslabena rozdělením federace, nejen privatizačně vytunelována, a hned poté se za hranice latentně, tedy pro občany velice skrytě, začal přesouvat obrovský majetek. A to různými Bakaly, Krejčíři či Koženými. Směrem „ven“ se také nasměrovaly zásadní penězovody naší ekonomiky, přičemž zahraniční banky a obrovské nadnárodní společnosti a řetězce zde naopak našly svůj ráj. Po ztrátě strategického majetku následoval proces ztráty státní suverenity, který byl korunován podepsáním vlastizrádné Lisabonské smlouvy. Proces implementace evropského, často zcela nesourodého, práva do národní legislativy je ve stále plném proudu a jako místopředseda sněmovního Výboru pro evropské záležitosti mohu jeho dopady registrovat prakticky denně.

Poslední, co zbývá, je zdevalvovat a posléze zcela zničit základní kulturní vzorce společnosti, které bychom mohli nazvat zjednodušeně kulturním dědictvím. Slovanství, češství, láska k vlastnímu národu, ke svým předkům a jejich dílu, to vše jsou hodnoty, které stále ještě leží v žaludku mnohým sociálním inženýrům nejen v Bruselu, a to společně s jejich místními přisluhovači. Proto je třeba tok uměle odstartované ekonomické migrace nasměrovat nejen sem, ale i do dalších „vzpurných“ zemí, aby zmizely i poslední zbytky národních identit a Evropa se zcela zglobalizovala pod vedením nejsilnějších ekonomik. Nejsem škarohlíd, ale obávám se, že ta zmiňovaná „naše země“ se v blízké době stane jen pojmově prázdnou bublinou, do které, když se zvenčí účelově píchne, tak snadno praskne.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

To jsou, s prominutím, jen plky sociálních negramotů, odrodilců, zdegenerovaných šlechticů a některých dalších. Nepřikládal bych jejich antivlasteneckým, explicitně vyjevovaným, touhám prakticky žádný relevantní význam. Je pravdou, že někdy si vládneme lépe, jindy hůře, ale stále jsme to my a jsme si za to i sobě zodpovědní. Nebo alespoň bychom měli být. Nedopusťme ale, abychom si nechávali takovýmito trapnými vyhlášeními pošlapávat svoji národní hrdost!

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Nerad bych byl patetický, ale prakticky všechno to nejdůležitější! Sice jsem nejprve člověk se všemi jeho klady i zápory, ale hned za tím následuje, v mé hierarchii hodnot, češství a vnitřní tenze k sociální spravedlnosti. Z těchto důvodů a zejména kvůli této posloupnosti jsem také komunistou.

Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Nerad bych v tomto ohledu vzpomínal pozoruhodně hloupý, myslím Kalouskův, výrok, že jestliže chceme vidět bídu, ať se jedeme podívat do rovníkové Afriky, kde nemají ani boty. Podporovatelé názoru, že se máme v historii nejlépe, by se ale možná mohli více nad svým plochým tvrzením zamyslet. V jednadvacátém století nemá u nás každé desáté dítě ani na oběd ve škole, prakticky každý desátý občan se nalézá v exekuci, po ulicích se toulají desetitisíce bezdomovců, ale možná je pro tyto rozumbrady důležitejší, že je zde vypočítána průměrná měsíční mzda již přes třicet tisíc korun. Fakt, že jí nepobírá 80 procent obyvatelstva je už tolik zase nezajímá.

A to, že jsme nyní hodně závislí na Německu a na Západu, na našem exportu, je přece zejména jejich práce a zrealizovaná idea právě zmiňovaných kosmopolitanů, panevropanů, pansvětáků a obdobně národu odrodilých indiviuí. Jejich předkové by se museli za ně stydět!  Stejně tak automaticky neznamená, že kdo je vlastenec a ctí svůj národ a svoji zemi, musí být zrovna xenofob. Ale tato nálepka se dnes prostě hodí a tak se bez rozmyslu užívá.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ a že jsme “kolonií”? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Ono je to dáno i tím, že se srovnáváme zejména s Německem, které se svojí ekonomickou silou a potažmo i životní úrovní, vymyká i ze skupiny zemí takzvaného Západu.  Například mám teď šanci, jako člen stálé české delegace v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, často a detailně zkoumat kvalitu života ve Francii, a skutečně se nedomnívám, že by tam byla u většiny lidí vyšší, než je tomu u nás, přičemž v jiných “západních zemích” je to již dokonce, v tomto ohledu, o dost horší. Některé pozůstatky z dob takzvaného reálného socialismu jsou tím, co tvrdé, často až bezcitné, projevy egoistického kapitalismu jistým způsobem polidšťuje, brzdí a zmírňuje. Fungující společnost nemůže být vystavěna čistě jen na prosperitě či trvale rostoucí ekonomice, jak si myslí zarytí někteří zastánci sociální patologie spočívající v trvalém a nezřízeném množení majetku.

Kvalita lidského života se přece neodvíjí jen od výše výplaty, ale i od životních jistot garantovaných státem, kvality mezilidských vztahů, dostatečné doby na odpočinek a regeneraci sil a mnohých dalších faktorů spokojenosti. Zjednodušeně řečeno, rovnítko mezi výší příjmu a skutečnou kvalitou života neexistuje. Co se týče vědy a výzkumu, investuje se tam dost, jen si nejsem jistý, zda jsou tyto prostředky vždy efektivně využívány. Když se potom dozvídáme, kolik bylo například odkloněno peněz na psaní prakticky zbytečných příspěvků a článků do novin a časopisů, lze jen žasnout. A přitom reálné výsledky vědy a výzkumu vlastně nikde, i když po nich stále žalostně voláme.