Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Samozřejmě, že je co slavit! Já osobně považuji vznik Československa za tak významnou dějinnou událost, která nemá pro náš národ hodnotově srovnatelný ekvivalent. Kdyby k vzniku republiky nedošlo, žili bychom v mnohem větší společenské a ekonomické nerovnosti, čímž nechci říkat, že je toto u nás dnes v pořádku. První republika, přes její veškerá negativa, byla rozhodně vyšším vývojovým stupněm směrem k dosažení sociální spravedlnosti než do té doby panující ve všech oblastech zdegenerovaný a dysfunkční feudalismus. Již jen fakt, že byla provedena pozemková a majetková reforma ve prospěch všech, a to na právě úkor do té doby všemocné šlechty, je zřejmým pozitivem. A když pan Schwarzenberg dnes ve Sněmovně stejně halasně jako pokrytecky odkazuje názorové odpůrce k „masarykovským hodnotám“, musí být všem prostě jen k smíchu.

Neoddiskutovatelným faktem je, že je naše země morálně zplundrovaná a v podstatě již také zcela vykradená. Zevnitř i zvenčí působením politicko ekonomických mafií, které se zde prohánějí jako ryba ve vodě a skoro beztrestně. Co však naděláte, když se významná část společnosti nechá donekonečna „opíjet rohlíkem“ a volebně strany, které dokonce generují majetnictvím postižené kleptomany, stejně podpoří. Samotným občanům to ale nevyčítám, chaos v jejich hlavách jim ochotně a ráda působí naše „nezaprodaná a demokratická“ média, s ČT v čele. Při hektice dnešního stylu života jim nezbývá čas si mnohé, takto mediálně vypuštěné věci, ověřit.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

„Naše“ země již přece dávno není naše! Nejprve byla účelově zeslabena rozdělením federace, nejen privatizačně vytunelována, a hned poté se za hranice latentně, tedy pro občany velice skrytě, začal přesouvat obrovský majetek. A to různými Bakaly, Krejčíři či Koženými. Směrem „ven“ se také nasměrovaly zásadní penězovody naší ekonomiky, přičemž zahraniční banky a obrovské nadnárodní společnosti a řetězce zde naopak našly svůj ráj. Po ztrátě strategického majetku následoval proces ztráty státní suverenity, který byl korunován podepsáním vlastizrádné Lisabonské smlouvy. Proces implementace evropského, často zcela nesourodého, práva do národní legislativy je ve stále plném proudu a jako místopředseda sněmovního Výboru pro evropské záležitosti mohu jeho dopady registrovat prakticky denně.