Před pár dny se u památníku na Národní třídě natřásaly politické figury, o nichž se čím dál častěji tvrdí, že si 17. listopad 1989 zprivatizovaly pro sebe, jako by na něm měly nějakou zásluhu. Jeden z mála politiků, kteří pojmenovávají věci pravými jmény, jihočeský hejtman Martin Kuba z ODS, řekl nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Kdyby za socialismu nepostavili jaderné elektrárny, tak vůbec nevím, co bychom dnes dělali.“ Nestáváme se zemí, v níž čím dál méně produktivních lidí dělá na ty ve zbytečných úřednických pozicích, což tahle vláda vyšperkovala nevídaným množstvím politických náměstků na ministerstvech?

To není jen o dostavbě dalších jaderných bloků. Nebýt „totáče“ neměl by Klaus žádný polštář pro své reformy, neměli bychom žádné mosty ani přehrady, ani D1, která se začala budovat v roce 1967, do jejíž výstavby tehdejší režim nepřipustil ekologické teroristy, a ani velké nemocnice. Bydleli jsme v králíkárnách, jak hloupě poznamenal Havel. Hloupě proto, že každý neměl možnost bydlet na nábřeží s výhledem na Hrad. A pak také jako by nevěděl, že stejné králíkárny stavěli i na tom zidealizovaném Západě. Ne vše bylo na předchozím režimu špatné. Dnes se staví, ale jdete po Praze a vidíte samé skleněné budovy s nápisy „For rent“. Většinou se jedná o kancelářské prostory nebo honosné budovy bank a mezinárodních či nadnárodních společností a samozřejmě také hotelů.

Stavět bytové domy je investiční riziko. Poptávka by byla, ale nejsou peníze. Našetřit si na byt je pro dnešní mladé jen sci-fi, hypotéky jsou rizikem, protože není jistota trvalého zaměstnání, které může skončit nikoliv nedostatky zaměstnance pro výkon práce, ale krachem firmy. Zbývá jen nejistý podnájem, na kterém si mastí kapsy vlastníci domů nebo bytů. A pak sklady a zase sklady v okolí Prahy. Ne nadarmo se říká, že Češi jsou národem skladníků a tranzitním bodem v Evropě pro přepravu zboží. Zrušila se stavební plomba pro zamýšlenou trasu „DOL“. Signál pro developery, pro mne to byla nedomyšlená hloupost, co se vymstí. Kdo používá auto, třeba jen rekreačně, na vlastní kůži poznal, že naše silniční síť je přetížená. Kdo musí dojíždět za prací po D1 do Prahy nebo do Brna, zažívá denně horor. Kamiony přibývají stejně rychle, jako klesají procenta oblíbenosti naší vlády.

V úvodní otázce jsem směřoval i k tomu, že čím dál více lidí sosá ze státního, ale samotnému státu nic nepřinášejí. A to pochopitelně nemám na mysli jen darmojedy ve funkcích politických náměstků nebo v nejrůznějších politických neziskovkách. Nejen oni jsou zadarmo drazí. Co s tím?

Počty neproduktivních lidí rostou o uměle vytvářené posty, které bylo nutné zřídit, aby se udržela loajalita zejména ve vládnoucích politických stranách. Vytvářejí a obsazují se pozice ve státní správě, například vámi zmiňovaný téměř neomezený počet politických náměstků, neboť kamarády je třeba ekonomicky vypolštářovat, a co na tom, že voliči rozhodli, že jejich služby nikdo nepotřebuje, a tak pro ně nezbyla místa třeba ve Sněmovně. To jde z našich kapes a každý daňový poplatník má právo, byť, bohužel, jen teoretické, se k tomu vyjádřit. Tato vláda jednou skončí a bude na té další, jak rychle uměle vytvořené pozice ve státní správě zruší. Jen se obávám, aby si nechtěla zajistit loajalitu stejnými trafikami, jako ta současná. Stále totiž platí, že až na prvním místě jsou peníze a jde jen o to, proč, jakou cestou a kam mají doputovat.

Nikdy v historii jsme se neměli lépe, než se máme dnes. S tímto tvrzením o naší životní úrovni přicházejí mnozí politici s přesvědčením, že zásluhy o to přičtou voliči právě jim. Ovšem Češi jezdí za levnějšími nákupy do Polska a Německa, jsme jedinou členskou zemí EU, která se nedostala na předcovidovou úroveň. Máme tedy být spokojeni s tím, kam jsme se po materiální stránce za 34 let posunuli?

Každá vláda žije v přesvědčení, že co činí, dobře činí. Dnes se to vylepšilo a kdo to takto nevidí, je dezolát a Putinův strejda. Kdo tvrdí, že v posledních letech před listopadem 1989 lidi žili na nesrovnatelně nižší úrovni, pak klame sám sebe. Ano, dlouho jsme žili zavření, cestovali jen ti šťastnější, a ještě jen s „příslibem“. NDR, Bulharsko, někdy s dovolením přejet kus Rumunska a pak Jugoslávie, nerozdělená, bezpečná, s mořem, země našich snů, kde jsme byli považování za „zápaďáky“. Krátké období kolem roku 1969, kdy se pro mnohé otevřela možnost vycestovat i do Německa a dalších států, což někteří využili k zapomenutí na návrat do vlasti, skončila s nástupem normalizace. I já jsem vyrazil do Mnichova a bydlel pár dní u kamaráda Pavla Pecháčka v bytě Svobodné Evropy. Tehdy to bylo docela riziko, ale prošlo to. Nicméně mohu říci, že mne to moc neohromilo. Ale to asi záleží na tom, co kdo čeká nebo hledá a co má doma.