Poslední summit EU, kde se měla řešit zásadní opatření k zastavení nelegální uprchlické vlny z Blízkého a Středního východu a také z Afriky, nepřinesl ke zklamání veřejnosti i řady politiků nic konkrétního. Evropa se má dále jen opírat o sliby nespolehlivého spojence Turecka a věřit Řecku, jež má svých vnitřních problémů až nad hlavu, že zřídí další hotspoty a bude se řádně věnovat azylovému řízení. Nečeká nás tak za pár měsíců ještě větší příval běženců než vloni? A co říkáte na přístup špičkových evropských politiků k emigrační krizi?

Bohužel jsme se podle mého názoru neposunuli nijak zvlášť daleko. Podle mnoha informací je pravděpodobné, že příliv uprchlíků se na jaře zase zvýší. Rozpačité závěry posledního summitu nepřinesly žádné zásadní rozhodnutí, jak situaci razantně změnit. V podstatě vrcholové setkání zopakovalo jen to, co je slyšet v posledních měsících.

Věříte vůbec tomu, že opatření v Turecku a Řecku budou do měsíce či dvou skutečně fungovat a zastaví to novodobé „stěhování národů“?

Turecko se potýká dlouhodobě s obrovským množstvím uprchlíků a je to na hraně jejich možností. My si to ani nedovedeme představit, jak na svém území řeší tábory se stotisícovými počty lidí. Proto si myslím, že je naivní předpokládat, že se něco dramaticky změní během dvou měsíců, pokud bude Evropská unie postupovat stále stejným způsobem. To se týká i Řecka. Změnu by mohla přinést zvýšená aktivita NATO při změně postavení z pozorovatelské a monitorovací pozice na silnější aktivity.

Návrhy Visegrádské čtyřky na záložní plán B, kdy by se posílily hraniční přechody v Makedonii a Bulharsku, pokud Řekové a Turci zklamou, byly zcela jednoznačně odmítnuty. Došlo tedy ke stejné situaci jako vloni, kdy vlády středoevropských států chtěly utečenecký exodus razantně řešit a byly za to označovány jako xenofobní. Tedy názory „nových“ členů EU jsou opět podle mínění některých politiků arogantně přehlíženy, i když na jejich slova už v mnoha případech došlo. Jak tento stav hodnotíte? Proč Německo, Francie a jiné zakladatelské státy EU na nás stále pohlížejí s tak velkým despektem?

Myslím si, že v rozhodování velkých hráčů, jako jsou Německo, Francie a některé další, se velmi silně odrážejí spíše jejich vlastní vnitrostátní politické situace. Není to asi přehlížení jiných států, ale změna postoje dovnitř těchto zemí by mohla být vnímána jako přiznání předcházejících chybných postojů. Napjatá politické situace ve směru k uprchlíkům není vůbec jednoduchá a jednoznačná.

Neměla by se tedy česká vláda po summitu EU, který vlastně nic nevyřešil, začít zabývat projekty na ochranu našich hranic? Rakušané už omezují přijímání běženců a Německo nemá pro další emigranty potřebné kapacity. Navíc Bavorsko chce uzavřít hranici s Rakouskem. Také severské státy přikročily k některým restriktivním opatřením. Není už na čase začít připravovat různá technická opatření pro zabezpečení našich hranic? Neměly by se proto vyčlenit i speciální jednotky armády a policie, jež by měly na případné zásahy už pravidelně cvičit?

Doufám, že se vláda intenzivně zabývá vlastní ochranou hranic, pokud by selhaly unijní mechanismy. Očekával bych od ministerstva vnitra, že má a propracovává zásadní strategii postupu v případě zdramatizování situace na českých hranicích s přívalem uprchlíků.

Stále se diskutuje o zapojení NATO do boje proti Islámskému státu, aby se urychlila jeho porážka a teroristé se zas „nepřelili“ na jiná území, jako se to nyní například děje v Libyi. Loďstvo Severoatlantické aliance začalo konečně hlídkovat na moři mezi Řeckem a Tureckem. Vracet uprchlíky a razantně zasahovat proti pirátům ale nesmí. Co si o tom myslíte? Proč Aliance nepůsobí na Blízkém a Středním východě podobně jako Rusko, když právě jeho přičiněním začal IS ztrácet?

Jsem přesvědčen, že zásadní změnu může přinést silový vstup Severoatlantické aliance do operací vůči Islámskému státu a i její radikální aktivity proti pašeráckým skupinám. Jedině NATO disponuje potřebnými technickými a operačními možnostmi na řešení dané situace. Jedině NATO má prostředky operativního řízení na tak složité operace. Evropská unie nemá žádné takové technické nástroje.

V současné době probíhá soudní řízení se soudními znalci a bývalými úředníky z Fondu národního majetku, kteří při privatizaci OKD podhodnotili Ostravsko-karvinské doly o několik miliard. Kapsu si pak „namastila“ jedna soukromá společnost. V kauze jsou podle deníku MF Dnes zainteresováni i blízcí spolupracovníci premiéra Sobotky. Myslíte si, že předsedu vlády požene někdo alespoň k morální odpovědnosti za tuto ohromnou ztrátu, kterou stát utrpěl, když byl ještě navíc Bohuslav Sobotka v té době ministrem financí?

Skutečně netuším, jaká rozhodnutí byla přijata vládou v době, kdy byl ministrem financí pan Sobotka. Podle informací z médií nemám pocit, že by to bylo jednoduché posuzovat, asi by to mohl skutečně rozhodnout pouze soud na základě podrobných informací z té doby.

Na počátku roku se opět rozhořela mediální bitva mezi premiérem a prezidentem. Některé významné osobnosti z ČSSD se vyjádřily, že už nepovažují Miloše Zemana za levicového politika. Z celé situace vychází předpoklad, že Zeman se vzdaluje od myšlenek sociální demokracie a přibližuje se k Babišovi. Do jaké míry a za jakých podmínek je možné, že by se vzájemně do budoucna podpořili? Tedy že v podstatě Zeman „přihraje“ Babišovi voliče v parlamentních volbách a naopak vicepremiér Zemana opět nominuje nebo silně podpoří v prezidentských volbách? Může to tak skutečně být?

Myslím si, že pan prezident Zeman je jednoznačně levicově zaměřený politik a všechna jeho prohlášení a kroky to potvrzují. Skoro si myslím, že tak, jak znám pana prezidenta posledních 25 let, se v něm levicovost kondenzuje čím dál více. Jeho levicový postoj nijak neomezuje případnou možnost politického byznysu s panem Babišem, který nemá žádné pravé nebo levé bariéry, účelově určitě udělá cokoliv, co mu pomůže. Ostatně tak se chová od svého vstupu do politiky.

I někteří „pravicoví“ ekonomičtí experti tvrdí, že v Česku od roku 2008 stagnují mzdy ve srovnání s okolními státy díky specifické situaci v našem podnikatelském prostředí. Jinými slovy, čeští podnikatelé většinou nezvýšili mzdy, které šly rapidně dolů za období krize, i když se jim už daří lépe. Stále více se také rozevírají nůžky mezi několika procenty bohatších a zbytkem republiky. Co se proti tomu dá dělat? Například snížit podnikatelům daňové zatížení, nebo zvolit jiná řešení?

Vysoké daňové zatížení práce je u nás známou věcí, proto jedním z nástrojů je skutečně snížení daňové zátěže. Druhou věcí je zvýšení dynamiky trhu práce, tak aby lidé jednodušeji mohli měnit své pracovní pozice. Proti určité stagnaci mezd je obranou schopnost lidí měnit své pracovní místo. V některých oborech rychlé změny zaměstnavatele skutečně vytvořily tlak na růst změn. Ukázkou jsou softwaroví pracovníci, také svářeči, kovoobráběči, ale i jeřábníci a podobně. Nejhloupější je, když to začnou řešit politici z pozice státu. To zažíváme často právě od levicových sociálních inženýrů.

Česko se připojilo svým memorandem k čínskému projektu Hedvábné stezky, což bude znamenat daleko větší výměnu zboží s čínským gigantem a také jeho vyšší investice u nás. Nemůže ale například dojít i k zániku některých průmyslových odvětví, kdy Číňané v nich umějí vyrábět laciněji než Češi, jako jsme toho byli svědky v případě textilního průmyslu? Ten u nás v polovině devadesátých let prakticky zanikl. Může mít čínská expanze i jiné negativní důsledky? Hodně se jí bojí například v Moravskoslezském kraji, někteří tamní ekonomové tvrdí, že čínští oceláři mohou zlikvidovat ostravské hutě…

Byl bych velmi opatrný v jednostranném otevírání obchodních cest. Pokud tyto obchodní otevřené dveře nejsou oboustranně skutečně vyvážené, potom je to dlouhodobě velmi nebezpečné. Bohužel v případě Číny mám obavu, že oboustranná otevřenost neplatí, a rozumím velkým obavám českých hutníků a strojařů.

Množí se úvahy o tom, že nejen horší ekonomické výsledky některých velmocí, například Číny, neřízená migrace, ale i další faktory jako například nestabilní cena ropy, na které je závislá ekonomika mnoha států, mohou způsobit návrat krize z let 2008–2009. Jak daleko nebo jak blízko jsme od tohoto scénáře podle vašeho názoru?

Vzhledem k tomu, jak je současný svět globálně ekonomicky provázaný, posuny do krajních poloh jsou velmi nebezpečné z pohledu vzniku a dopadu krizových stavů. Současná úroveň ceny ropy a obecně velké hodnotové výkyvy na trhu se surovinami a zároveň s tím probíhající střety, například na Blízkém východě, Ukrajině ale i jinde, skutečně zvyšují možnou hrozbu dalších globálních krizí. Mám proto obavu, že procento návratu krize je v současné době opravdu velmi vysoké.