Nejočekávanější události předvolební kampaně v Německu je čtvrteční stream lídryně AfD s Elonem Muskem. To je naprostá novinka, kterou Německo nezažilo, aby se řešila debata lídra AfD, která doposud byla z debat vylučována. Jak velký posun je to pro německou politiku?
Obsahově viděno to byl docela zajímavý rozhovor dvou inspirativních osobností o některých důležitých tématech dneška. Nejvýznamnější bylo ale něco jiného. Rozhovor se konal na sociální síti, která byla nedávno (jako Twitter) k službám tzv. pokrokovým silám. A teď, když je pod novým názvem k dispozici všem názorům, tak se ukazuje, že tzv. mainstream přežívá jenom ve skleníku vysílacího monopolu. „Pokrokové“ argumenty jsou udržitelné, jen když jim nikdo nemůže oponovat.
Ve chvíli, kde je vystaven svobodné diskuzi, tak se z mainstreamu stává zakalený čůrek. Tomu odpovídala i rozčílená reakce etablovaných médií a Evropské unie. Jejich utrpení dovršila vzápětí rozhodnutí koncernů Meta a Google, která ukončují monopol „pokrokových“ na pravdu.
Chcete, aby se koalice STAČILO! dostala do Poslanecké sněmovny?Anketa
Posun pro německou politiku? V současnosti v Německu vrcholí dlouhodobý proces, v němž je mocenská koalice etablované politiky a médií zatlačována realitou do defenzivy. Fikce, kterou politika a média po desetiletí prodávaly občanů, se rozpadá pod tlakem, lidmi denně zažívané reality. Ano, média stále zvou na debaty jen své oblíbence, nebo proti jednomu opozičnímu politikovi sedí ve studiu pět lepšolidí, včetně moderátora. Ale to se již delší dobu míjí účinkem.
Jednak proto v Německu existuje poměrně hodně nezávislých publicistů a každý si je může snadno najít na internetu. Ale hlavně jde o to, že státem uznávaná mediální chiméra světa prohrává ve střetu s realitou, kterou obyčejní lidé dnes a denně zažívají.
Pojďme si představit současnou lídryni AfD Alici Weidelovou. Co do politiky přináší? A liší se nějak od minulých lídrů Alternativy?
Když se podíváte na galerii lídrů sedmi hlavních německých stran, tak vidíte pět mužů; obvyklých oportunistických a místy zcela nekompetentních figur a dvě brilantní ženy. Levicovou Sahru Wagenknechtovou a konzervativní Alici Weidelovou. Obě těchto pět mužů intelektuálně převyšují, jsou komunikativně lepší a názorově věrohodnější. Alice Weidelová musela navíc několikrát dokázat, že je i statečná. Obsahově se Weidelová odlišuje od předchozích vůdců AfD (s výjimkou A. Gaulanda) realističností, důrazností a mocensko-politickým instinktem.
Weidelová dokonale reprezentuje programatiku AfD. Ve zkratce to znamená, že odmítá nekontrolovanou migraci, deindustrializaci země ve jménu ekologické mytologie, centralizační politiku Bruselu, pokusy cenzurovat veřejné mínění a intelektuální splašky zvané wokismus. A navíc, tím je mně osobně zvláště sympatická, chce zavést do ústavy prvky přímé demokracie švýcarského typu.
Elon Musk téma otevřel, když před Vánoci odtweetoval slova, že „Jedině AfD zachrání Německo“, což vyvolalo mezi německou politickou reprezentací šok. Má podpora AfD ze strany Elona Muska efekt „prolomení karantény“? A nehrozí, že to u části veřejnosti naopak posílí odpor k Alternativě, protože to bude vnímat jako zahraniční vměšování do voleb?
Nejde o prolomení karantény, kterou vůči AfD praktikuje německý mediálně-politický kartel. Tuto karanténu mnohem výrazněji a neustále prolamuje to, co jsem před chvíli zmínil: Rozpad shora vnucované fikce světa ve střetu s realitou, kterou obyčejní Němci denně zažívají. Němečtí voliči mají i bez Elona Muska již z 90 procent jasno, koho budou volit.
Zároveň hrají němečtí politici a média první ligu ve vměšování se do zahraničních voleb. To se ukázalo naposledy v tom, jak se německý kancléř Scholz, prezident Steinmeier a další politici, kterým pilně sekundovala německá tištěná i elektronická média, přimlouvali za Kamalu Harrisovou a pomlouvali Donalda Trumpa. Samozřejmě neuspěli a tak znovu dokázali, že vůbec nerozumí současným politickým procesům ve světě.
Česky řečeno se to dá formulovat jako tato otázka: Jak mohli tak naivně přecenit svůj význam a hlavně dokázat svou profesionální nekompetentnost tím, že vsadili na naprostého outsidera (politicky korektně řečeno: outsideryni) a pokazili si vztahy s budoucím prezidentem Spojených států?
Loňské volby (jak evropské v květnu, tak podzimní zemské v „nových zemích“ bývalé NDR) byly spojeny s pokusy diskreditovat AfD bombastickými aférami, jako byly „peníze od Rusů“ pro europoslance Bystroně nebo „konference ve Wannsee“, na které údajně měla být připravována legislativa pro deportace migrantů, což bylo spojováno s nacistickou konferencí plánující holocaust, která se konala tamtéž. Tyto aféry měly společnou participaci tajných služeb a také to, že po proběhnutí voleb vyšuměly do ztracena. Můžeme se letos, ačkoliv se po listopadovém vítězství Donalda Trumpa ve světě ledacos změnilo, dočkat něčeho takového opět?
I v tomto případě platí, že osočování politického protivníka, klasicky jako „extrémní pravici“ působí jen tehdy, když má určitou vazbu k realitě, kterou lidé každodenně zažívají. Politika německých, ale klidně můžeme říci i evropských etablovaných stran je v poslední dekádě tak zkázonosná, že z politické propagandy vládnoucích zůstávají jenom osiřelá a dutě znějící slova, která ztratila jakýkoliv vztah k realitě a tím i poslední zbytky přesvědčivosti.
Vládnoucí nemají přesvědčivé protiargumenty, a proto se snaží pošpinit vedoucí osobnosti politické a intelektuální opozice. Když mne tzv. mainstream označí za kontroverzního myslitele, tak si mohu být jistý, že dělám dobrou práci. A co teprve opravdu významní politici, kterým je s oblibou přišpendlován přívlastek extrémní pravice. V Německu měl tento pojem dlouhá léta skutečně stigmatizující podtón a význam. Ale ty časy jsou již dávno pryč.
A opět se jedná o centrální slabinu dnešní evropské politické třídy. Její politika, zejména v posledních deseti letech a zejména v Německu zahrnuje občany záplavou jobovek různého kalibru. Etablované politické strany se je snaží zamlčet nebo morálně přikrášlit. Ale drtivá většina občanů nedobrovolně sbírá takové zkušenosti, které dokazují, že ti hrozní extrémní pravičáci formulují oprávněnou kritiku a navrhují slibná řešení. Přibývá tak voličů, na které etika „pravičák“ nepůsobí odstrašujícím, ale spíše sympatickým dojmem.
Pokud by AfD získala dvacet pět nebo ještě více procent, bylo by proveditelné ji nadále držet zcela mimo veškeré parlamentní dění, jako je tomu doposud?
Za prvé je třeba říci, že etablované politické strany dělají všechno proto, aby AfD posílily. A nejnovější výzkumy ukazují pokles preferencí pro CDU/CSU z 31 procent na 30 a vzestup druhé AfD z 20 % na 22 %. Sociální demokracie stagnuje u 16 %, stejně jako Zelení s 13 %. Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) má momentálně 6 % a nedávno ještě spoluvládnoucí FDP 4 %.
Výsledek voleb okolo 25 % pro AfD, s odpovídajícími ztrátami pro CDU/CSU resp. SPD je tedy představitelný.
Ale i kdyby AfD získala 23. února „jenom“ 20 % tak by to bylo dvakrát tolik křesel než má v současném parlamentu. A když navíc dojde k tomu, že v Bundestagu nebude jako teď šest stran, ale spíše pět nebo možná jen čtyři, tak to posílí politickou váhu AfD v každodenním parlamentním dění. A jelikož je AfD jediná skutečně opoziční strana, tak bude moci výrazně ovlivňovat operativní prostor jakékoliv koalice.
Naším rozhovorem se jako červená nit prolíná téma střetu shora vnucované fikce světa s reálným životem společnosti. Realita doháněla a „usvědčovala“ politiky nejprve slovně, ve formě nesplněných slibů. Zejména od roku 2020 je tato konfrontace politiků, kteří z nevůle nebo neschopnosti nejednají ve prospěch vlastního obyvatelstva, s realitou stále hmatatelněji. To platí zejména pro dramaticky se zhoršující hospodářskou situací průměrných lidí a zvláště drasticky a tragicky hromadícími se zločiny nelegálně v zemí přebývajících migrantů.
A nyní dosahuje konflikt mezi přáním a skutečností zcela novou úroveň. A to se týká jádra vaší otázky. Realita dohání politiky v tom smyslu, že nejsou schopni vytvořit funkční koaliční vlády.
Funkční znamená, že vydrží u moci. Trojčlenná spolková vláda (tzv. Semafor) nevydržela do konce volebního období. To nezpůsobila AfD, ale nahromadění katastrofálních důsledků nekonečné éry Angely Merkelové, vyostřené rozpory a chybami dosud úřadující vlády Olafa Scholze.
AfD se jasně vymezuje jako alternativa vůči politickému maistreamu, který v Německu tvoří CDU/CSU s SPD a Zelenými. Tyto strany dlouhá desetiletí tvořily základ německého parlamentního systému, ale po posunu CDU směrem do středu, provedeném Angelou Merkelovou, si mnozí kladou otázku, v čem se vlastně programově liší. V čem vy jako politolog vidíte rozdíly mezi těmito stranami?
To jsem v předchozí odpovědi „nakousl“. Rozdíly mezi politickými stranami ve skutečnosti neexistují. Jen namátkou připomínám, že ve vládě Olafa Scholze (SPD) spolupracovala a souhlasila s deindustrializační a kolektivistickou agendou Zelených s SPD také FDP, klasická hospodářsko-liberální strana.
Klasické ideologie, kupř.: svobody jedince, sociální rovnosti nebo národovectví jsou dávno zapomenuty. Světonázor evropských politických elit osciluje okolo peněz a udržení moci, která má sloužit tomu, aby sobě a své straně zajistili peníze i v budoucnosti. Jen na okraj a jako doklad mojí snahy o objektivní popis situace dodávám toto: Západní civilizace jako taková, tedy i drtivá většina obyčejných občanů vzývá stejného bůžka mamonu. Rozdíl je jenom v tom, o jaké sumy jde. Toto téma by samozřejmě vyžadovalo mnohem hlubší zpracovaní, které ale daleko přesahuje téma tohoto rozhovoru.
AfD je vnímána jako politický projekt ze zemí bývalé NDR, trochu ještě ze sousedícího Bavorska. Jinde má výsledky výrazně slabší, i vzhledem k pověsti, jakou o ní konkurenti šíří. Poptávka po pravicové politice ale nepochybně existuje i v dalších spolkových zemích. Kdo v těchto zemích dnes reprezentuje myšlenky tradiční pravice?
Nejprve malá korektura. Nevidím žádný důvod pro domněnku, že AfD je „trochu projekt sousedícího Bavorska“. To by se AfD mohla zrovna tak interpretovat „trochu jako projekt“ Severního Porýní Westfálska.
Ano v západoněmeckých spolkových zemích existuje poptávka po konzervativní politice. Tu se pokusila uspokojit strana zvaná „Unie hodnot“ (Werteunion), která se odštěpila od CDU. Byl to docela nadějný projekt, který ale utrpěl nešťastným taktizováním jejího předsedy jinak brilantního právníka a zemi oddaného státního úředníka, Hanse-Georga Massena.
Rakousko nám může sloužit jako doklad toho, že se konzervativní strana může dostat k moci i ve společnosti, která nemá přímou zkušenost totalitarismu jako v bývalé NDR. V Rakousku se právě Herbert Kickel snaží vytvořit koalici s rakouskou verzí CDU/CSU, která se jmenuje ÖVP. Osobně hodnotím vývoj v Rakousku jako doklad pozitivního celoevropského trendu k národoveckým politickým stranám.
Ale zpět ke slabší podpoře AfD v západoněmeckých spolkových zemích. Vysvětluji ji tím, co v mých esejích nazývám konzumistickou demencí dlouho v blahobytu žijících společností. Trochu diplomatičtěji řečeno se jedná o lehkomyslnost blahobytem zhýčkaných a bezstarostných voličů.
Krátce řečeno mají blahobytem poškození lidé tendenci delegovat politiku asi tak jako delegují kvalitu své potravy na fast-foodové řetězce. A teprve, když se to projeví na jejich váze a zdraví, tak pochopí, že je něco špatně a že se musí o svou životosprávu starat sami. A zrovna lidé nesmí přenechat politiku politikům a dělat víc než si „objednat“ jimi, s falešným úsměvem, nabízený „skvělý“ jídelníček.
Lídrem předvolebních průzkumů je CDU/CSU, která minulé čtyři roky byla v opozici. Předpokládá se, že pokud křesťanští demokraté vyhrají volby, budou jejich koaličním partnerem buď sociální demokraté, nebo Zelení. Dá se tušit nějaký rozdíl v tom, co by tyto vlády prosazovaly?
Na to je snadná odpověď. Jestli bude v koalici s CDU/CSU strana Zelených, tak se nezmění nic a koalice se nedožije konce volebního období. Jestli bude v koalici s CDU/CSU Sociální demokracie, tak bude politika nepatrně snesitelnější, koalice se možná dožije konce volebního období, ale v příštích volbách lze pak očekávat nepominutelnou nebo možná dokonce s absolutní většinou vybavenou AfD.
Proti scénáři vládnutí etablovaných stran bez podílu AfD však hovoří, tentokrát konstruktivní, vliv americké administrace pod Donaldem Trumpem. Tato skutečnost hraje nezanedbatelnou roli již teď. A proto bude velmi zajímavé sledovat další vývoj německé a evropské politiky.
Lídrem CDU/CSU je Friedrich Merz. O něm je známo, že byl rivalem Angely Merkelové, kterého přinutila odejít z politiky a po jejím odchodu se coby téměř sedmdesátiletý senior vrátil do čela strany. Původně si od něj mnozí slibovali „návrat doprava“, ale v poslední době z toho dost ustupuje, například připouští i prolomení rozpočtového limitu zvaného „dluhová brzda“, který je dlouhodobou vlajkovou lodí Německa. Co od něj tedy můžeme čekat?
Friedrich Merz je takový, jak jsem ho charakterizoval na začátku. Je to typický politik, tedy mocichtivý oportunista, který má nepopiratelnou ekonomickou kompetenci, ale zároveň je vybaven velmi výbušným a panovačným charakterem. Ten mu bude v nadcházejícím období spíše na škodu. Jsem velmi zvědavý na to, jak se právě on, úzce spojený s americkým investorem BlackRock vyrovná s novým americkým prezidentem. Jestli se nemýlím, tak Trump nemá zcela identické zájmy jako BlackRock.
Mimochodem: Čtenáři, kteří ovládají němčinu, se mohou o F. Merzovi hodně dozvědět z tohoto videa.
Může ve vládě sehrát významnější roli Markus Söder, předseda CSU a ministerský předseda z Bavorska?
V soutěži o největšího oportunistu ve špičce německé politiky by Markus Söder s přehledem získal palmu vítěze. Se záviděníhodnou lehkostí střídá dramatické závazky o tom, s čím „nikdy“ nebude souhlasit nebo na čem bude „vždycky“ trvat.
Jakou roli může v novém parlamentu sehrát strana Sahry Wagenknechtové? Bude tato vládní strana z Durynska více „salonfähig“, než die Linke, ze které pochází její lídryně, třeba v souvislosti s potenciálem účasti na vládní koalici?
Na začátku rozhovoru jsem chválil dvě ženy, levicovou Sahru Wagenknechtovou a konzervativní Alici Weidelovou. Řekl jsem, že obě intelektuálně převyšují pět mužů na špičce německých politických stran, že jsou navíc komunikativně obratnější a věrohodnější než oni. Ale Sahra Wagenknechtová v posledních měsících ztratila část své věrohodnosti. A to proto, že se její strana, kterou vede hodně pevnou rukou, zapletla do politických šarád etablovaných stran, jejichž cílem bylo vytěsnit AfD právě v těch východoněmeckých spolkových zemích, ve kterých strana Alice Weidelové na podzim dvakrát vyhrála a v Sasku skončila těsně druhá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Dá se od německých voleb čekat nějaká změna?
autor: Jakub Vosáhlo
