Před dvěma měsíci zanikla rusko-americká smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu, která zakazovala oběma stranám zařadit do arzenálu rakety odpalované ze země s doletem 500 až 5500 kilometrů. Skončila po 32 letech. V podstatě po pár dnech po ukončení smlouvy už obě strany stihly uskutečnit raketové testy. Je v ohrožení bezpečnost celého světa, jak se kolem tohoto tématu diskutuje?

Myslím, že je to přehnané. Samozřejmě, že jedna i druhá strana demonstrují své schopnosti v tomto segmentu raket, protože v minulosti se takové testy buď výrazně omezovaly, nebo přímo zakazovaly. Je třeba také uvést, že tyto rakety dosahu od 500 do 5500 kilometrů jsou už umístěny a na ně se moratorium nevztahovalo. Jednalo se o rakety umístěné například na ponorkách, lodích nebo ve vzduchu. Takže se víceméně jednalo o demonstraci schopnosti, které oba dva státy mají. Neměli bychom to považovat za něco, co vyústí v nějaký rozsáhlejší ozbrojený konflikt.

Takže to podle vás neznamená, že první události od uplynutí smlouvy naznačují, co nás v budoucnu čeká? 

Jednalo se o demonstraci schopností a možná i o ověření technických parametrů, ale v zásadě to neznamená, že bychom očekávali výrazné zhoršení situace, byť má stoupající tendenci. Ale nejde o otázku raket krátkého a středního doletu, ale o otázku vzájemných vztahů, které jsou narušovány jinými věcmi, jako je například situace na Ukrajině a podobně.

Ruský prezident Vladimir Putin poslal dopis světovým politikům včetně představitelů členských států Severoatlantické aliance. V něm navrhl moratorium na rozmístění raket středního a kratšího dosahu v Evropě. V evropských metropolích ale podle listu Kommersant závazek nevzbudil žádné nadšení, protože Moskva podle NATO už takové rakety na svém území má. Měla výzva nějaký smysl? O čem kromě jasné nedůvěry tohle svědčí?

Předně, Rusko je obviňováno z toho, že jako první porušilo onu smlouvu, o níž se bavíme. Jde o známý případ porušení smlouvy ze strany Ruska, kdy začali vyvíjet a zkoušet raketový komplex Novator. Takže na straně evropských partnerů, ale i Spojených států amerických a dokonce i nečlenů Severoatlantické aliance, je určitý stupeň nedůvěry, protože sice Rusové nabídli, že povolí mezinárodní dohled, ale to je maximálně všechno, co je v dopise uvedeno.

Může to být sice začátek pro nějaké vyjednávání, ale na to, aby jednotlivé státy vzaly výzvu vážně – a to zejména supervelmoci, o nichž se bavíme, vlastnící raketové technologie, tedy Spojené státy, Čína, Indie, Pákistán, Írán a pravděpodobně i Severní Korea... Pokud tyto státy nebudou dohodu akceptovat, jedná se jen o deklaratorní vyjádření, jakési přání, ale určitě ne něco, s čím by se dalo seriózně počítat.

Když se na to podíváme, jak vnímat vztah mezi Ruskem a evropskými politiky, protože se zdá, že se vyhrocuje? Mimoto dochází k stále rostoucímu rozdělování na proruský a prozápadní. Jak to vnímáte?

Tento trend, alespoň já, chápu jako dost nebezpečný a je potřeba se k němu postavit tak, že se mezi sebou budeme bavit jako rovný s rovným a nebudeme ponižovat své postavení. Ono to ale platí oboustranně, protože jak je vidět, tak jsou některé kroky Severoatlantické aliance Ruskem považovány za kroky, které ho ohrožují. A možná, kdyby se provedly některé konzultace již dřív, tak by nemuselo k takovým nedorozuměním dojít. Na druhou stranu je třeba říci, že těch provokativních a násilnických gest je z Ruska slyšet mnohem víc.

A zase se vrátím k neukončenému konfliktu na Ukrajině a Krymu, ale konfliktní je i situace odehrávající se na Středním východě, konkrétně v Sýrii. A demonstrativní cvičení, která minulých letech proběhla, i letos, ukazují, že byť Rusko na jednu stranu ukazuje vůli vyjednávat a hledat řešení mírovou cestou u řady konfliktních momentů s evropskými státy, ale i se Spojenými státy americkými – tak vlastně paralelně s tím ukazuje své svaly, což zpochybňuje důvěryhodnost vyjádření. Rusko personifikujeme jako Putina. Chci říci, že Putin je sice hlavou Ruska, ale tam se musí vždy mluvit o celém týmu, který vlastně vytváří režim, v jehož čele je nakonec Putin.

Hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou chce, aby Česko rozvíjelo vlastní bezpečnostní politiku, bez ohledu na naše členství v NATO. „Hnutí SPD rovněž žádá vznik vlastní bezpečnostní a zahraniční politiky ČR. V současné době fakticky neexistuje a jsme plně v rukou globalistů EU a USA,“ stojí v prohlášení SPD. Jak hodnotíte vy zahraniční politiku České republiky?

Zahraniční politika České republiky existuje a má strategii. Ta strategie vychází ze základních dokumentů, které jsou přijaty. Samozřejmě – a to si můžeme myslet tak jako tak, že Česká republika by mohla hrát významnější roli v mezinárodním měřítku. Osobně si myslím, že platí poučka, že stát v mezinárodním prostředí je tak silný, jak silné jsou tři pilíře jeho moci. Ekonomika, politika a armáda. Tam si myslím, že bychom mohli najít řadu výtek na adresu zvyšování schopnosti Armády České republiky. Na druhou stranu bych neřekl, že by Česká republika neměla žádnou strategii v této oblasti, právě naopak. Měli bychom mít možná vyšší cíle. Měli bychom se chovat mnohem více sebevědoměji, a že je to ve vztahu k Rusku a k Číně zcela evidentní.

Když jeden z představitelů města Prahy řekne něco na adresu Číny a Číňané nás začnou šikanovat kvůli nepodstatným kulturním aktivitám vlastních hudebních těles v Číně...  Ale to se týká i Ruska. Vidíme různé neshody a debaty kolem památníku či sochy maršála Koněva. Měli bychom si zkrátka vytvořit pozici, že budeme skutečně silný stát, v mezích, které nám dává náš potenciál. A tam si myslím, že možnost existuje.