Padají různé cifry, kolik je Česko ochotné dobrovolně přijmout uprchlíků. Od zatím schválených 1 100 až do 15 tisíc, jak o tom mluvil ministr Dienstbier. Jaké číslo je reálné podle vás?

Záleží na tom, za jakou dobu by to bylo. Druhá otázka je, jestli by to byli uprchlíci, kteří by u nás prošli pouze azylovým řízením a pak odešli. Nebo by to byli uprchlíci se zájmem u nás dlouhodobě zůstat. Pokud to budou například rodiny syrských křesťanů s dětmi, kteří se rozptýlí do jednotlivých obcí, farností, tak to může být poměrně velký počet. Záleží na tom, jak velkou šanci budou mít jednotliví uprchlíci se integrovat do naší společnosti.

Co považuji za hodně nešťastné, je, co učinil pan ministr Dienstbier. Spojovat uprchlickou krizi s počtem pracovních míst v našem průmyslu. Jsou to naprosto dvě odlišné otázky. Uprchlíci jsou ti, kteří utíkají před válkou. Samozřejmě že pokud tu budou chtít dlouhodobě zůstat, měli by zde najít nějakou pracovní příležitost. Ale nemůžeme tím řešit nedostatek na pracovním trhu. To jsou chyby, které udělaly Německo a další země. Má to jedno riziko – v tu chvíli budou uprchlíci bydlet u nějaké fabriky na ubytovně. Budou jich tam stovky společně. Zaděláme si tím na první ghetta. To jsou chyby, které udělala západní Evropa. Nesmíme je opakovat.

Podobně se mnou mluvil jeden váš poslanecký kolega, který říkal, že sice první generace imigrantů získala práci ve fabrikách, ale bydleli v panelácích u nich. A jejich děti už neměly takovou pracovní příležitost a navíc vyrůstaly izolované od většinové společnosti. Je to obvyklé?

Přesně tak. To je cesta do pekel. Můžeme přijmout třeba i větší počet uprchlíků, než nám říkají nějaká čísla. Ale musejí to být lidé, kteří mají předpoklady dobře se integrovat do naší společnosti, nejlépe rodiny s malými dětmi. Nesmíme ale opakovat chyby, které se staly v některých zemích západní Evropy. Nemůžeme spojovat uprchlickou krizi, což je pomoc lidem prchajícím před válkou, s potřebami průmyslu.