Většina obyvatel Československa v roce 1989 věděla, co nechce, a také se jí tehdejší režim podařilo odstranit. V představách, co dál, už taková jednota nepanovala. Čím si vysvětlujete, že podle průzkumu v rámci projektu Paměť národa si více než třetina Čechů starších 40 let nyní myslí, že za socialismu bylo líp?

Nejsem si jist, zda jsem ten pravý pro hodnocení stavu společnosti a toho, co si lidé myslí. Ale když snad vyjdu ze svého pohledu a toho, co si myslí lidé v mém nejbližším okolí, tak je to možná o tom, že za třicet let se může dost věcí změnit, pokud jde o stav společnosti kolem nás. Představy v roce 1989 byly spojeny s většinovou touhou po změnu systému. Chtěli jsme změnu systému, kdy nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, co si máme myslet. To určitě převládalo. Je otázkou, co se dělo později a co mohlo ovlivňovat postoje lidí. Jedna věc jsou určitě politické strany a politici – po listopadu převládala touha po tom, že v čele státu a různých institucí budou lidé morálně čistí, kteří budou sloužit lidem a rozvoji státu, regionu, městu, obci. Nebudou krást, budou zkrátka dbát o naše blaho. Jenže postupně se ukázalo, že to byla velmi idealistická a možná i naivní představa. Za těch třicet let se událo spousta pozitivního, ale, bohužel, také negativního, což velmi ovlivnilo postoje občanů. K negativnímu řadím chování politiků, politických stran, hospodářskou kriminalitu období raného kapitalismu devadesátých let, často trestně nevyřešenou nebo nedořešenou. To samozřejmě ovlivňuje myšlení a postoje lidí – rozdíl mezi sliby a skutky je větší a větší. A lidé, kterých se to osobně nebo rodinně dotklo, samozřejmě ztrácí víru v pozitivní. Mnoho lidí si také po listopadu neuvědomovalo, že jsou dominantně zodpovědní za sebe a svůj osud a že na tom musí pracovat. Že nemůžeme jen chtít, ale musíme pro to cosi udělat. Tím samozřejmě nemyslím postižené tělesně nebo duševně, kde má stát a sociální systém svou významnou roli, i když u nás velmi nedostatečně rozvinutou. Takže se postupně u mnohých lidí projevila frustrace z vlastních problémů, osobních, rodinných, pracovních. A neřešení problémů ve společnosti frustraci postupně prohlubovalo a prohlubuje. Já osobně jsem však stále optimistou a věřím v to pozitivní v nás.

Přinesly nám tehdejší události a následných třicet let takovou svobodu, jakou byste si představoval? Nezmenšuje se? Neohrožuje ji někdo?

Určitě přinesly. Každý má samozřejmě svou představu, podle osobních ambicí, preferencí a podobně. Pokud jde o zmenšování či ohrožování – je to dominantně v lidech. Za největší problém osobně považuji mezilidské vztahy, myslím, že nikdy v historii nebylo mezi lidmi tolik negativního, tolik nevraživosti až nenávisti. Má to samozřejmě spoustu důvodů. Naštěstí to není všeobecné, ale je to cítit. Ztratila se noblesa ve vztazích, ztratil se respekt k názorům jiných, objevuje se víc a víc jedinců a skupin, které mají tu jedinou pravdu, aniž by byly schopny diskuse anebo respektu k názoru druhých. Souvisí to samozřejmě s chováním současného prezidenta či předsedy vlády a dalších a přenáší se to dál mezi občany. To osobně považuji za největší problém stavu současné společnosti, za největší problém třicet let poté. A taky mi velmi vadí současná -fóbie či -filie ve vztahu k velmocem, EU, NATO daná jednak jejich chováním, jednak různými kampaněmi a výklady z té či oné strany o tom, co si máme správně myslet. A zvláště ti starší a mimopražští. To velmi diverzifikuje společnost a úplně zbytečně. A to je přece to, co jsme před těmi třiceti léty chtěli změnit, ne?