Většina obyvatel Československa v roce 1989 věděla, co nechce, a také se jí tehdejší režim podařilo odstranit. V představách, co dál, už taková jednota nepanovala. Čím si vysvětlujete, že podle průzkumu v rámci projektu Paměť národa si více než třetina Čechů starších 40 let nyní myslí, že za socialismu bylo líp?

Nejsem si jist, zda jsem ten pravý pro hodnocení stavu společnosti a toho, co si lidé myslí. Ale když snad vyjdu ze svého pohledu a toho, co si myslí lidé v mém nejbližším okolí, tak je to možná o tom, že za třicet let se může dost věcí změnit, pokud jde o stav společnosti kolem nás. Představy v roce 1989 byly spojeny s většinovou touhou po změnu systému. Chtěli jsme změnu systému, kdy nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, co si máme myslet. To určitě převládalo. Je otázkou, co se dělo později a co mohlo ovlivňovat postoje lidí. Jedna věc jsou určitě politické strany a politici – po listopadu převládala touha po tom, že v čele státu a různých institucí budou lidé morálně čistí, kteří budou sloužit lidem a rozvoji státu, regionu, městu, obci. Nebudou krást, budou zkrátka dbát o naše blaho. Jenže postupně se ukázalo, že to byla velmi idealistická a možná i naivní představa. Za těch třicet let se událo spousta pozitivního, ale, bohužel, také negativního, což velmi ovlivnilo postoje občanů. K negativnímu řadím chování politiků, politických stran, hospodářskou kriminalitu období raného kapitalismu devadesátých let, často trestně nevyřešenou nebo nedořešenou. To samozřejmě ovlivňuje myšlení a postoje lidí – rozdíl mezi sliby a skutky je větší a větší. A lidé, kterých se to osobně nebo rodinně dotklo, samozřejmě ztrácí víru v pozitivní. Mnoho lidí si také po listopadu neuvědomovalo, že jsou dominantně zodpovědní za sebe a svůj osud a že na tom musí pracovat. Že nemůžeme jen chtít, ale musíme pro to cosi udělat. Tím samozřejmě nemyslím postižené tělesně nebo duševně, kde má stát a sociální systém svou významnou roli, i když u nás velmi nedostatečně rozvinutou. Takže se postupně u mnohých lidí projevila frustrace z vlastních problémů, osobních, rodinných, pracovních. A neřešení problémů ve společnosti frustraci postupně prohlubovalo a prohlubuje. Já osobně jsem však stále optimistou a věřím v to pozitivní v nás.

Přinesly nám tehdejší události a následných třicet let takovou svobodu, jakou byste si představoval? Nezmenšuje se? Neohrožuje ji někdo?

Určitě přinesly. Každý má samozřejmě svou představu, podle osobních ambicí, preferencí a podobně. Pokud jde o zmenšování či ohrožování – je to dominantně v lidech. Za největší problém osobně považuji mezilidské vztahy, myslím, že nikdy v historii nebylo mezi lidmi tolik negativního, tolik nevraživosti až nenávisti. Má to samozřejmě spoustu důvodů. Naštěstí to není všeobecné, ale je to cítit. Ztratila se noblesa ve vztazích, ztratil se respekt k názorům jiných, objevuje se víc a víc jedinců a skupin, které mají tu jedinou pravdu, aniž by byly schopny diskuse anebo respektu k názoru druhých. Souvisí to samozřejmě s chováním současného prezidenta či předsedy vlády a dalších a přenáší se to dál mezi občany. To osobně považuji za největší problém stavu současné společnosti, za největší problém třicet let poté. A taky mi velmi vadí současná -fóbie či -filie ve vztahu k velmocem, EU, NATO daná jednak jejich chováním, jednak různými kampaněmi a výklady z té či oné strany o tom, co si máme správně myslet. A zvláště ti starší a mimopražští. To velmi diverzifikuje společnost a úplně zbytečně. A to je přece to, co jsme před těmi třiceti léty chtěli změnit, ne?

Mluví se o ideálech 17. listopadu, s nimiž je spojováno především jméno Václava Havla. K jeho odkazu se hlásí lidé jako Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a další. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz tak, jak by zasloužil?

Osobně si myslím, že glorifikace Václava Havla spíše jeho odkazu škodí. Lidé, kteří s ním listopadové události roku 89 prožívali a trávili s ním dny a noci v tom čase, ho zcela jistě vidí jinak na základě často velmi hlubokých prožitků. Pak jsou ti, kteří ho zažívali v jiných situacích a už jim ta glorifikace nesedí, protože prostě mají jiné osobní zážitky. Další skupina něco slyšela nebo četla a „s jistotou“ ví, jak to bylo a jaký on byl. Myslím, že se hodně ztratilo tou až nesmyslnou glorifikací, včetně přirozeného respektu z listopadu a prvních let devadesátých. To je asi přirozené a děje se to nejen v jeho případě. Fan kluby všech tří polistopadových prezidentů jsou naprosto nekritické a alergické na jakoukoliv, byť oprávněnou kritiku. Referování o Václavu Havlovi jeho odkazu spíše škodí. Pokud jde o jména ve vaší otázce, domnívám se, že pozitivnímu vnímání jeho odkazu spíše nepomáhají, ale nechci to nějak více charakterizovat. Zase to reflektuje to třetinové rozdělení společnosti – příznivci a fan kluby, nepříznivci a ten zbytek. U Václava Havla zvláště v těchto dnech je ve společnosti cítit spíše to pozitivní vnímání ve vztahu k listopadovým událostem. Myslím, že sehrál v listopadu a polistopadovém vývoji, přinejmenším v jeho prvním období, pozitivní roli. Na druhé straně mě ta míra nenávisti a toho negativního překvapuje, ale je to prostě tak. Proto jsem za to, aby jakýkoliv odkaz byl střídmý, protože méně bývá více.