Dívala jste se ve středu večer na předávání státních vyznamenání na Pražském hradě v rámci oslav výročí založení samostatného Československého státu?

Ano, já se na to předávání cen dívám kvůli těm nádherným prostorám Pražského hradu. To byla totiž vždy cílová zastávka našich rodinných procházek. No a televize nám navíc skýtá i pohled do prostor Vladislavského sálu, který já považuji za takovou klenotnici, kde jsme navíc i kdysi natáčeli a proto mám na tento sál hezké vzpomínky...

Jak se vám líbil projev prezidenta Miloše Zemana?

I když nejsem Zemanova fanynka, tak přesto jeho projev na mne nepůsobil nijak zle. Ale hovořil tak trochu jako inženýr, neboť všechny vyznamenané rozdělil do kategorií ve smyslu: tento je hrdina, tenhle je umělec a tento zase umí toto. Jenže taková slova mi připadala docela zbytečná. Zřejmě pan prezident neměl žádnou inspiraci a tak se z toho vylhával takovýmto prostým opakováním. To ale každý ví, že se lidi vyznamenávají za to, či ono a proč se vyznamenávají. Tady jde ale spíš o to, kdo medaili z jeho rukou obdržel.

Které z jmen vás osobně zarazilo?

Protože jsem z branže komediantů, tak pamatuji hodně. Působila jsem totiž jak v Semaforu, tak v Rokoku a tak mne jedno jméno z doby minulé opravdu zarazilo. Ona je ale tak hodně přešitá, že bych ji vůbec nepoznala...

To hovoříte o Jitce Frantové Pelikánové, která obdržela od Zemana medaili za zásluhy?

No jistě! Tam nikdo jiný takového ražení nebyl. Třeba Libuška Šafránková je svatá holka a kolem ní je všechno v pořádku. Jen se o ní zdravotně bojím. Ani nevím, co jí je, bulvár totiž nečtu.

Tam jsou nyní rozebírána dvě hlavní témata a to právě osoby vyznamenaných, na které se tážu, a pak zdraví Karla Gotta.

O toho Gotta se bojím. Ať si říká kdo chce co chce, tak vždycky to byl fajn chlap a jako mladý až naivně hodný. Pan Jiří Peňás jeho osobu kdysi v Lidovkách popsal slovy, že je to člověk, který má čistý oči. A je to pravda.

Gott byl vyznamenaný již v minulosti prezidentem Václavem Klausem...Já bych se ale přece jen vrátila k těm letošním jménům. Když už jste nakousla Karla Gotta, tak k němu po několik let patřil přímo bratrsky Ladislav Štaidl, který nyní obdržel medaili za zásluhy. Vy jste kdysi působila v divadle Apollo, takže jej musíte znát osobně...

Ježíšmarjá, ano. Tam působili oba bratři Štaidlové, ale oni byli diametrálně odlišní. To máte jako s dvouhlavou kartou. Jirka Štaidl byl dobromyslný, bezvadný a rozdal by se. Byl to sice větroplach, ale nesmírně nadaný a hodný. A protože to byl můj kamarád, tak také vím o jeho průšvizích s holkama. Ale z Ládi šla vždycky hrůza, on byl takový autoritářský. Přestože byl mladší nežli Jirka, tak nakonec to dotáhnul on nejdál.

Jenže Ladislav Štaidl se krátce po roce 1989 stáhl ze showbyznysu a už přes 23 let podniká v úplně jiném oboru. Proto mne zajímá, zda to nebylo pro vás překvapením, že dostal medaili právě on a to ještě za své působení v showbyznysu?

Já se ale nevyznám v těch „přátelích pana hradního“. To jsou totiž spletité chodbičky. Pamatujete se na ten okamžik inaugurace Miloše Zemana, když vcházel do Vladislavského sálu, tak jako entrée všeho políbil ruku Lucii Bílé? No tak vidíte! Právě proto jsem si říkala, že jsou Štaidl se Zemanem možná kámoši. On byl dobrý muzikant a pak dirigent, ovšem přesto jsem měla pocit, že když už pan prezident sáhl do tohoto ranku, tak mohl vyznamenat třeba Václava Hybše, nebo další velmi šikovné lidi z této oblasti, kterých si ještě nikdo nevšiml. Vyznamenání z rukou prezidenta ale podle mne není něco, z čeho by měl člověk omdlévat. Mám pocit, že je to hodně devalvované. A pokud se tážete na to, že pan Štaidl už muziku nedělá, přesto mám pocit, že nějak podprahově v showbyzbysu stále působí a že jeho slovo má tady stále nějaký vliv.

Když už jste hovořila o jeho nátuře, tak třeba již zmiňovaný Karel Gott několikrát v minulosti naznačoval, že to byl právě Láďa Štaidl, kdo táhl činnost svého orchestru leckdy i přes činitele KSČ. Prý dokázal leccos zařídit nejen na Pragokoncertu, kde měl své lidi, ale i na Ministerstvu kultury. Co myslíte, uměl podle vás proplouvat dobře minulým režimem?

Asi jo, asi jo...Já znám ale tyto věci hodně chabě, nikdy jsem do nich neviděla. Proto vám k tomu nemůžu něco relevantního říci. Prostě byl a je šikovný.

Táži se na to proto, že různí komentátoři, novináři a i politici kritizují jména oceněných nejen z té strany, že to jsou kamarádi Miloše Zemana, ale že prý jde i o lidi nějak spjaté s minulým režimem, jako je třeba jméno někdejšího ministra zemědělství Miroslava Tomana, který působil ve vládě Lubomíra Štrougala. „Zeman je jako táta zombie. Oživuje mrtvoly Toman, Čuba...,“ konstatoval k tomu třeba novinář Jaroslav Kmenta. Jaký máte na to názor vy?

Já už jsem si ale zvykla na to, že mezi přáteli Miloše Zemana se objevují jména, o které já bych ani nezakopla a které ani neznám. A nechci znát. Už jsem však v tomto směru obroušená, neboť když člověk vidí v televizi ty hrůzy a zabíjení, tak se již tak nedojímá nad některými jmény. Vím, že pan Toman je zapsaný ve zlatý komunistický knize...a s tím se nedá nic dělat. Z některých osob, co byly na Hradě oceněné, bych si ještě před deseti lety trhala vlasy na hlavě, ale nyní už ne.

Je to třeba zmiňovaná Jitka Frantová Pelikánová, která byla manželkou někdejšího ústředního ředitele Československé televize Jiřího Pelikána? Ten sice patřil k významným osobnostem Pražského jara 1968, lidem ale už není zřejmě příliš známo to, co se skrývá za osobou jeho ženy. Proč podle vás byla právě ona nyní oceněná? Jaké má zásluhy?

Pochybuji, že by ji nyní někdo u nás ještě znal. Já jsem v Rokoku, kde ona po několik let působila, sice byla velmi krátce, ale něco se ke mne přece jen dostalo. Víte Semafor bylo divadlo bez zákulisí, tedy v tom nejlepším slova smyslu bez zákulisních drbů a bez závisti. Jenže v Rokoku už tyto věci tak trochu kvetly, ovšem u všeho byla právě Jitka. Špitalo se o ní, že byla ambicióznější více, než že by toho uměla. Na tyto věci byla prý enormně nadaná. To mám ale z druhé ruky, já osobně jsem ji moc neznala, nikdy mi neublížila, ale ani nepomohla. To, co se však v médiích o ní prometlo, tak to je stoprocentní pravda.

Máte na mysli její údajné donášení StB?

Ano.

Ono se to o ní i v té době říkalo?

My jsme v té době byli mladí a měli jsme úplně jiné starosti, nežli bychom se o tyto věci zajímali. Bylo nám to šumafuk, měli jsme své divadlo a to nás zajímalo nejvíc. Sem tam byl do toho nějaký mejdan a abychom do toho řešili ještě věci se státní bezpečností, tak to ne. A protože já jsem pro ně byla nezajímavá, tak jsem měla to štěstí, že jsem na žádného příslušníka StB nikdy nenarazila.

Je ale nepochybné, že její manžel v hledáčku StB s největší pravděpodobností byl, protože jako ústřední ředitel Československé televize kolem roku 1968 zastával silně reformní postoje, což veřejnost sice kvitovala, neboť díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění, ale „nahoře“ to měl prý v té době kvůli tomu hodně rozlité. Nemyslíte si, že právě toto mohlo způsobit, že jeho manželka se s tím vším jen svezla?

Ne, to vůbec ne. Za vším podle mne stála jen její ambicióznost. Ona byla v tomto hyperaktivní, neboť čím méně byla na jevišti, tak tím více tahala za nitky a prosazovala se. Ale nejvýš to dotáhla na obrazovce s Robotem Emílkem.

Nepovídejte, co to bylo za pořad?

To bylo takové dětské pohádkové vysílání. Emílek byl robot, jehož mluvil Jiří Šašek a ona byla tetka Boženka a krmila Emílka šroubečkama, protože nic jiného nežral. Byla to velmi populární dvojka, tedy teta Boženka a robot Emílek...

V řadě vyznamenaných ale máme i Františka Ringo Čecha, o němž na svém facebookovém profilu napsal kritik Jan Rejžek: „Pan prezident měl jako vždy pravdu, když ocenil socdemáckého papouška kakadu Ringo Čecha. Klaunů je málo, ale šašků hodně. Třeba hned na Hradě. Mynář, Ovčáček, Nejedlý…“ No a Ringo Čech si to nenechal líbit a něco velmi ostrého Rejžkovi přes ParlamentníListy.cz vzkázal.

František jistě nereagoval na slovo šašek nějak špatně. Já jsem se s ním nedávno sešla v jednom rozhlasovém pořadu a bylo to moc příjemné setkání. On má pihu na kráse podle mne někde jinde, než že by byl šašek. To je totiž požehnání, těch je málo. Jeho piha na kráse je v tom, že je to zemanovec a já tady nevím, do jaké míry to je od něj recese a do jaké míry je to od něj opravdový obdiv k hlavě státu.

F. R. Čech ale vždy o Zemanovi říká: „můj přítel Miloš“. Myslíte si, že právě tento fenomén jejich přátelství hrál hlavní roli v tom, že nakonec od Zemana tu medaili dostal?

Tak to nevím. My dva si povídáme o úplně jiných věcech. S ním se totiž musím vyvarovat debat na tuto notu, neboť bychom si narušili vzájemnou pohodu. Já ten jeho obdiv k Zemanovi sice vidím jako jeho pihu na kráse, ale v mých očích se kvůli tomu přesto nijak morálně neshazuje. Nedávno jsem četla něco od Pavla Kočiše, což je takový zvláštní mladík, který je podle mne hodně zamilovaný do osobnosti z Hradu. Je tím úplně postižený. No a František se tím asi také nakazil. Ovšem s tím se nedá nic dělat, každý jsme prostě nějaký. Já jsem ale přesto v tomto směru k Františkovi hodně shovívavá.

Sám Ringo Čech je ale pyšný na to, že lidem rozdává radost a smích, což podle něj dělá lidi šťastnými.

Lidé, kteří dovedou pobavit a nedělají přitom ze sebe těžký intelektuály, tak těch je jako šafránu. A ten František k nim rozhodně patří. Jeho obrázky jsou také rozkošné a je to zábava.

V tomto směru si do něj rýpl dramatik a režisér David Drábek. „Když Franta Ringo Čech namaloval svůj majstrštyk ´Zvířátka obdivují píču´, kdo mohl tušit, že je v něm zakódováno poděkování prezidentu republiky za propůjčení státního vyznamenání,“ napsal. A následně lidé na Facebooku změnili tuto malbu Čecha tak, že se uprostřed objevil namísto známé grafiky ženského klínu Zemanův portrét. Co říkáte takovéto lidové tvořivosti?

My jsme národ, který si prostě osobuje právo si neustále číst mezi řádky. To bude ale návyk z minulosti. Jiří Suchý vždy o Semaforu říkal, že je to absolutně apolitický divadlo, že tam netepeme žádný nešvary a taky to tak bylo. Alespoň v té době, kdy jsem tam působila já. Přesto si vždy lidi v našich představeních něco našli a něco zoufale vydrábli. My jsme ale s tím počítali. To bylo totiž danné režimem, v němž jsme žili.

A co říkáte na vyznamenání Václava Neckáře?

Vašík je hrozně hodný kluk a když už se rozdávají medaile tímto způsobem, tak on podle mne stál v první řadě. Je to statečný kluk, neboť zápasil s velmi těžkou chorobou a i přesto se znovu postavil na jeviště. Ono i toto je svým způsobem hrdinství. Vašek je ještě obdivuhodný v tom, že se nelituje a že si tím neosobuje právo na obdiv za to, že chodí a mluví a že dokonce i zpívá.

Dostal někdy váš tatínek takové vyznamenání?

Ne.

A nemrzelo jej to?

Kdepak! Tatínek vůbec nebyl tenhle typ. Jeho těšilo, že když někam přišel, že tam byl hned hrozen lidí a že se k němu chovali jako k dobrému známému. Táta byl úplně jiná letora a tohle bylo poslední, po čem by prahnul. Obzvláště ještě v tomto obsazení.

Takže největší radost pro herce a pro kumštýře je to, když mají lidí z jeho práce radost a potěšení?

Ano. Ale pojďme se vrátit k tomu Karlu Gottovi. Jemu třeba vyčítali, že když od Gustáva Husáka dostal národního umělce, proč to později nevrátil. On k tomu ale přece řekl, že to není jen ta roura s papírem, že je národní umělec. Pro něj to vždy bylo uznání toho, že je pro lidi opravdu tím národním miláčkem, což není vyvyšování se do nebes, ale že to znamená, že je majetkem národa. Tak proč by to měl vracet, když si toho váží v tomto slova smyslu? Mne právě tohle od něj připadá moudré. Můj tatínek sice také byl národním umělcem, ale v té době, kdy toto vyznamenání dostal, tak už byl znevýhodněný různými zdravotními potížemi, takže k žádnému navracení z jeho strany nedošlo. Já tu jeho rouru mám u sebe doma z takové sentimentality. Oni si ale umělci to vyznamenání nevymysleli.

A Gott je opravdu národní umělec, neboť národ s ním fakticky i dýchá. Nemohl by být devětatřicetkrát slavíkem, kdyby nebyl „národní“. V tomto oboru sice vynikají i další a další, ale některým už po chvíli dochází dech. Jemu ne. Gott je prostě v tomto směru nezničitelný a zaplaťpánbůh za to! Co s tím, že někdo má nyní zlatou placku na klopě? Všichni ji sundají. Sundala jí i Jiřinka Jirásková, přestože si jí moc vážila, ba dokonce i Jana Brejchová. Já jsem totiž byla taková jejich doprovázečka, takže vím, že sotvaže se ocitly ve foyer, tak tu placku sundaly, protože jim to nešlo k šatům. Opravdové vyznamenání podle mne herec a zpěvák inkasuje po představení, když lidi za ním přijdou a poděkují mu. To jsou ty medaile, které my sbíráme!